Letifer

Devadesát sedm

Sofia Carson & Thomas Low - Why Don't I (A Cinderella Story: If The Shoe Fits)

---
Věnováno zuzkadescehogwarts. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Hermiona začínala mít pocit, že přechody skrz prostor proti obyčejným mudlovským fyzikálním zákonům, jež magie házela za hlavu a popírala, jak jen mohla, se jí snaží něco sdělit. Za poslední dobu totiž vždy končily tím, že do něčeho vrazila. Dost tvrdě. Pochybovala, že na vině bude její rozhození. Přemisťovala se už i za mnohem horších podmínek.

Trhlina v prostoru dívku vyhodila v jejím pokoji v domě u rodičů. Ramenem přímo na skříň. Ozvala se hlasitá rána a Hermiona vyjekla, jak náraz nečekala, odmrštilo ji to zpátky do prostoru pokoje, kolena se jí podlomila a ona spadla na zem.

„Taky se na to můžu vykašlat," procedila skrz zuby a zapřela se pažemi o podlahu, aby se zvedla zpátky. To se ukázalo nebýt zrovna dobrým nápadem, rameno jí zahořelo bolestí a ruka se pod ní podlomila, takže jen spadla zpátky. Nadávka, která jí splynula ze rtů tentokrát, byla mnohem horší. I Smrtijedi by se otřásli.

Dusot na schodech dívku nenechal na pochybách, že její objevení se doma se neobejde bez odezvy. Stačila se sotva úspěšně zvednout do sedu, když se otevřely dveře.

„Hermiono," vyhrkla dívčina matka a odsunula si vlasy za rameno; čím byla Hermiona starší, tím si byly podobnější. „To je Hermiona!" vyklonila se žena ze dveří do chodby, když volala ta slova, pravděpodobně na svého manžela.

„Mami," vydechla Hermiona, jak se snažila nedat na sobě znát bolest jí pulzující. „Omlouvám se, že jsem sem tak vrazila-" dostala ze sebe, její máma ji však nenechala domluvit. Vešla do pokoje a poklekla k dívce na podlahu.

„Neomlouvej se, holčičko, za to, že nás rána odsud vyděsila, ty nemůžeš," odhrnula jí vlasy z očí a donutila ji se na ni podívat.

„Měla jsem přijít dveřmi," trvala Hermiona na svém se zaťatými zuby, neměla to mámě za zlé, že jí položila ruku na rameno; ale sotva před okamžikem se do něj bolestivě udeřila.

Možná to bylo něco v jejích slovech, možná ne, v ten okamžik se však žena na svou dceru pozorně zadívala.

„Hermiono," vyhrkla, „co se ti stalo? A co to máš na sobě?" vytřeštila oči a objevily se jí v nich první náznaky strachu.

„Mami," pohnula se Hermiona, aby se jí sedělo lépe; hlavou jí pro tu chvíli šla jen jediná myšlenka. Že se musí chovat jako dcera beze stínu, jako by se nic nedělo. „Všechno je v pořádku. Tedy alespoň tak, jak to teď může být. Pořád platí to, co jsem vám s tátou říkala o prázdninách, pořád se schyluje k válce, ale nic dalšího se zatím neděje. Harry se to všechno pokouší vyřešit, potřeboval ode mě pomoct. Proto jsem teď byla nějakou dobu pryč, proto mám na sobě tuhle šílenost," mávnutím ruky obsáhla nepadnoucí kostýmek Mafaldy Hopkirkové, jejž měla na sobě. Doufala, že si její máma nevšimne, neuvědomí, že nemá boty.

„A podařilo se?" zeptala se se zájmem žena.

„Ano i ne," pokrčila Hermiona rameny a tentokrát se neubránila tichému syknutí, jak jí onen bezděčný pohyb vystřelil bolest nejen do celé paže, ale i do hrudníku.