MEDICINE ~ Larry Stylinson

8. Would you help me please?

LOUIS

Harry na mě ještě volal, jestli teda domů nechci odvézt, ale kvůli rodičům jsem odmítl.

Otevřel jsem dveře kavárny a ovanul mě příjemně chladný větřík. Procházel jsem nočním městem, které bylo osvětlené pouličními lampami a to ho dělalo ještě kouzelnější než je.

Chodívával jsem touhle cestou velice často, avšak dnes jsem si to užíval, jako bych tudy šel poprvé. Moje kukadla skenovala každý kout, každou lavičku do nejmenšího detailu. Celým mým tělem proudila dobrá nálada. Velice dobrá, a byl jsem přesvědčen, že mi ji dnes už nic nemůže zkazit. Vzpomněl jsem si na ten úžasný večer v kavárně a na nádherné zelené oči. Nechtěl jsem si to připustit, ale ano. Zamiloval jsem se do něj.

Pomalými krůčky jsem kráčel blíže domů a žaludek se mi začínával více stahovat. Bál jsem se, co na mě doma čeká. Aniž bych to ovlinil, stekla mi po tváři slza. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl ještě malý kluk a hrával jsem si s Niallem u nich na zahradě a koupali se v bazénku. Býval jsem hrozně šťastné a veselé dítě, dokud mě rodiče nezačali bít. Pamatuji si, jak jsem jednou přišel domů od Horanů a matka mi švihla takovou facku, že jsem tam měl otisky ještě týden. Slzy se mi začaly z očí valit víc a já přes ně skoro neviděl.

Byl jsem už u domu. Nechtělo se mi vejít dovnitř, protože jsem si byl jistý, že kdyby mě viděli brečet, ještě by mi přidali. Proto jsem si sedl na schod přede dveřmi a schoval hlavu do dlaní. Cítil jsem, jak mi slané kapičky stékaly po rtech. Setřel jsem si je a palcem si přejel po spodním rtu.

Chtěl jsem strašně moc dostat od někoho polibek. Doufal jsem, že se do mě někdo zamiluje a bude se mnou do konce života. Nikdy jsem nikoho  neměl, a to mě v hloubi duše zžíralo. Zavřel jsem oči a představoval si, jak se kudrnáčovy rty tisknou na ty mé a pomalu se proti nim pohybují. Tuto krásnou představu jsem si chtěl vytesat do hlavy jako do kamene, avšak někdo na mě zavolal.

,,Loui, zlatíčko, byl bys tak laskavý a pomohl mi s taškami?" Zvedl jsem se a šel mé staré sousedce pomoci.

Paní Swan mě hlídala jako malého, když mí rodiče byli pryč. Pamatuji si, jak mi dávala malé čokoládové bonbony, které byly schované vždy na horní polici v komoře. Zajímalo by mě, jestli tam jsou doteď.

Došel jsem tedy k jejímu autu, popadl tašky s nákupem a vydal se do jejího domu. Položil jsem ji je na stůl a čekal na její příchod.

,,Děkuji ti moc Lou." Pohladila mě po vlasech a dala mi do nich pusu, avšak Harryho polibku se to nevyrovnalo ani náhodou.

,,Nemáte vůbec zač. Rád jsem vám pomohl, ale už budu muset jít, protože se po mně rodiče budou shánět" usmál jsem se na ni a pomalu mířil ke dveřím.

,,Ještě chvilinku počkej" řekla mi a odebrala se do komory. Chvilku jsem tam nervózně přešlapoval, když jsem uviděl, jak paní Swan drží tu velikou piksli s čokoládama, které mi dávala, když jsem byl malý.

,,Tady máš. Jsi hrozně vychrtlý. Měli by si tě rodiče pořádně vykrmit" vyhrkla po mě ustaraným hlasem a nasypala mi plnou dlaň čokoládek.

,,Děkuji moc" poděkoval jsem jí, objal a vydal se domů.

Dvakrát jsem otočil klíčem v zámku a zaplul do předsíně. Vyzul jsem se a vkročil do obýváku.

Překvapeně jsem se prošel po kuchyni, když jsem zjistil, že tam nikdo není. Podíval jsem se na hodiny a zjistil jsem, že je teprve půl osmé. Zkoušel jsem se rozvzpomenout, jestli mi náhodou neříkali, že někam jdou, ale za boha jsem si nemohl nic vybavit.

Radši jsem to neřešil a šel jsem do pokoje. Vyvlékl jsem se do spodního prádla, oblečení schoval do skříně a odcupital do koupelny. Vlezl jsem do sprchy a pustil na sebe horkou vodu. Cítil jsem jak mi kapky vody bubnovaly do ramen a svaly se mi pod horkou vodou uvolňovaly.

Oblékl jsem si čisté pyžamo a skočil do mé pohodlné postýlky, protože jsem byl hrozně unavený. Peřinou jsem se přikryl až po nos a vydal se do říše snů.

***
Bylo něco okolo dvanácté v noci, když jsem ucítil, jak semnou někdo třese. ,,Vstávej" došel ke mně hlas, ale já jsem nehodlal vstávat.

,,Haryyy, mně se ještě nechce vstávat" zamručel jsem a ještě víc se zabořil do peřin. ,,Kdo je kurva Harry?" zavrčel mi někdo u ucha a já strnul, když jsem si uvědomil, že to byl můj otec.

,, Neumíš mluvit?" přistála mi první facka. ,,P-promiň. A-asi se mi n-něco zdálo" odpověděl jsem a pohled sklopil.

,,Neříkal jsem ti, že když se mnou mluvíš, tak se mi máš dívat do očí?" Přistála mi druhá facka. ,,Promiň" řekl jsem mu podruhé a zadíval jsem se mu do očí, ve kterých se odrážela krutost a nenávist. Silně mi stiskl bradu mezi jeho prsty a vrazil mi třetí a naštěstí poslední facku. S úšklebkem ode mě odvrátil tvář a odešel. Nevydržel jsem to a naplno se rozbrečel. Co jsem sakra udělal? Za co jsem si to zasloužil? Proč já? Proč zrovna já?

Chvíli jsem ještě seděl na posteli a měl přiloženou ruku na tom místě, kde jsem byl mlácen. Tupě jsem hleděl do dveří, když mi zacinkal telefon.

Dylan: Ahoj Loui...moc děkuji za ten dnešní večer. Moc jsem si to užil :)

me: Já taky..jsem moc rád, že jsem se stali přáteli

Dylan: Já taky a ani nevíš jak. Jsi jeden z mála lidí, který se mi nesměje za to, že jsem na vozíku

me: Dej mi na ně číslo a já je zabiju...nechápu, si strašně milý kluk.

Dylan : Ooooh....teď jsem dojat :D a Loui...chtěl bych ti něco nabídnout

me: To jsem rád :) a ano ...povídej

Dylan : Nooo...chtěl jsem se zeptat, jestli by si přišel ke mně na návštěvu, rád bych šel i k vám, ale vozík a Harry mi to nedovolí :D

me: Samozřejmě rád :) tak během týdne se domluvíme, jo?

Dylan : Děkuji moc, tak ahoj a dobrou noc

me: ahoj a taky dobrou. Budu se těšit, až se zase uvidíme. A pozdravuj Harryho.

Ahooj!
Hezkou neděli přeji! Je tam krásně, vyrazíte někam?
Loui si už přiznal city.. Tak ještě musíme vyčkat na Harryho!
Stay tuned

Adgambery28