MEDICINE ~ Larry Stylinson

11. Devil face

Hned nato, co jsem za sebou práskl dveřmi, jsem se rozbrečel. Co jsem to udělal sakra? Vždyť já s ním kamarád být nechci! Měl jsem jedinečnou šanci se s ním dát dohromady a já to takhle poseru. Fakt, teď se mu ani do očí nebudu moct podívat.

„Fizzy? Prosím tě, přijedeš už pro mě? Všechno ti vysvětlím v autě." Pochopitelně tu nebyla, protože původně jsem tam měl být do sedmi, ale je teprve čtvrt na sedm.

„Promiň Loui, nepočítala jsem s tím, že skončíš tak brzo, já jsem teď u Jareda totiž," zamyšleně povídala, „trefíš sem? K němu domů, ať na mě zbytečně dlouho nečekáš?"

„Jejda, promiň Fizzy, já jsem vás asi vyrušil, určitě, dojdu tam" a zavěsil jsem.

Popravdě, byl jsem rád, že se můžu projít večerním Londýnem. Bylo příjemné květnové teplo, tudíž jsem s nádechem, beze slz, vyrazil směrem k Jaredovi. Bylo to odsud asi 20 minut chůze.

Nyní jsem byl rád, že díky hebefce prakticky nemůžu přemýšlet, protože bych se z toho dočista zbláznil.

***
„Louisi, co, kam si myslíš, že jdeš?!"

Cože? Kdo to na mě mluví? Je tu otec? Ohlížel jsem se na všechny strany, ale nikde nikdo. Divné, ale šel jsem dál.

„No tak, nedělej, že o mně nevíš."

Už zase, co to je do prdele? Začala se mi motat hlava, uviděl jsem před sebou černou siluetu s obličejem horším než-li sám ďábel. Mluvil na mě dál, ale to já už padal k zemi..

***
Probudil jsem se, a říkal si, jak škaredá noční můra to byla. Že jsem nikde nebyl, žádný polibek, žádný ďábel, žádný pád. Uf.

No, nicméně po tom, co jsem otevřel oči jsem se lekl. Ležel jsem přikurtovaný na posteli, která rozhodně nebyla tou mou. Vedle mě byly dvě další, prázdné. Kurva, vždyť tady to znám! Tohle je psychiatrie!

Okamžitě jsem začal křičet, protože co tu dělám, proč jsem přikurtovaný, prostě jsem nic nechápal.

Po chvilce křiku přiběhla mladá, vyděšená sestřička a ptala se: „Pane Tomlinsone, co se děje? Klid, jste v nemocnici, byl jste v bezvědomí, včera vás zde dovezla rychlá."

Cože co? Takže to nebyla noční můra! Líbal jsem se s Harrym a pak uviděl tu černou siluetu.

„A proč jsem tedy do prdele přikurtovaný!? Jsem snad nějaký magor, abych tu byl přivázaný!?" Zase mě ovládla hebefka.

„Pane Tomlinsone, vím, že za váš výlev může vaše postižení, ale uklidněte se prosím. Už vás odkurtuju," jak řekla, tak udělala, „měl jste totiž neurotický záchvat, a měli jsme strach, že si něco uděláte."

„Dobře, děkuju. Můžete mi prosím podat můj telefon? Potřeboval bych si zavolat" řekl jsem prosebným hláskem.

Hned jak jsem ho otevřel, viděl jsem nespočet zmeškaných hovorů od Fizzy, a zprávu od Dylana, jestli jsem v pořádku. Na to jsem mu odpovídat nechtěl, ale okamžitě jsem vytočil číslo mé sestry.

„Fizzy, prosím, pomoz mi, proč tu jsem? Přijeď za mnou prosím!" zaškemral jsem jako malé dítě, ale já ji tu vážně chtěl mít.

„Ty už jsi vzhůru? Jsi v pořádku? Jo a promiň, dojedu až po obědě, mám školu" a típla hovor, asi ji začínala hodina.

Prdele, co tu teď budu dělat!? Kdybych Harryho včera neodmítl, třeba by na mě dal pozor, Fizzy by dojela až k nim, a já bych byl šťastně zadaný a hlavně bych teď netrčel na psychiatrii!

Po dlouhé sebelítosti přišla sestra a řekla: „Pane Tomlinsone, pojďte se mnou, musí vám udělat určitá vyšetření, abychom zjistili, co byla příčina vašeho kolapsu." Ač nerad, vyšel jsem jejím směrem a ona mě vedla do provizorní vyšetřovací místnosti.

Po celém dopoledni, kdy se mě vyptávali na množství otázek, dělali spoustu vyšetření, došli k tomu, co se to včera stalo. Přišli totiž ke mně na pokoj dva lékaři, kteří se netvářili příliš nadšeně.

„Pane Tomlinsone, už máme výsledky všech vyšetření. Můžete být v klidu, fyzicky jste v pořádku," na sucho polkl první z nich a začal mluvit ten druhý, starší, „ale máme starost o vaši hebefrenní schizofrenii. Zhoršil se vám průběh, protože jste upadl a prodělal kolaps kvůli bludu, jak jste nám jej popisoval, tak ano, to byla halucinace."

Kurva, to nemůže myslet vážně! Ne, já nechci skončit jako nějaký magor! Své rozhořčení jsem ale překousl a zeptal se: „Dá se to nějak vyřešit?"

„Ano, zařídili jsme, aby vám váš psychiatr Earls předepsal silnější Kventiax, 100 mg místo nynějších 25. A také k němu místo dvakrát do roka nyní budete chodit jednou měsíčně, dokud nebudete mít ty halucinace pod kontrolou. Nicméně, bohužel to neznamená, že se jich zbavíte, jen je nebudete mít tak často. A dnes vás také pustíme domů, když jste fyzicky v pořádku."

Dorazilo mě to. Poděkoval jsem, aby hned odešli, chtěl jsem být sám. Už byla doba po obědě. Brzy přijede Fizzy. Snad mě zachrání od smutku a nudy.

***
„Ahoj bráško! Tak co, povídej, co výsledky, prý si měl dnes jít na vyšetření" s těmi slovy mě Fizzy uvítala, hned jak přišla.

Všechno jsem ji řekl, a ona byla jako opařená. V očích se jí leskly slzy. Objal jsem ji opět, protože jsem ji nerad viděl nešťastnou.

„Fizzy a povíš mi prosím, co se stalo? Ty jsi mě tam našla?"

Nervózně si poposedla, ale spustila: „No, mně bylo podezřelé, že jsi po půl hodině nedorazil. Začala jsem se strachovat, volala jsem ti a ty nic. Proto jsme s Jaredem vyběhli ven a šli směrem k Dylanově domu. Už z dálky jsme viděli, že na chodníku klečí, k nám zády, člověk, a ty tam ležíš na zemi. Co nejrychleji jsem doběhla k tobě a tomu člověku," opět znervózněla, „no a ten člověk byl Harry. To on ti poskytl první pomoc."

Nějak jsem tomu nemohl uvěřit. To on? Vždyť jsem ho poslal do prdele, proč se o mě ještě staral? Začala mě tížit myšlenka, že se mu budu muset nějak odvděčit.

„A co rodiče? Ví o tom, že jsem zde?" zeptal jsem se na tu nejobávanější věc.

Fizzy se zaleskly oči a vyhrnula si tričko. Kurva! Na břiše měla obrovskou modřinu. To kvůli mně! To kvůli mně ji otec zmlátil!

Než jsem stihl cokoli říci, ona spustila sama: „Loui, prosím, nevyčítej si to. Vždyť je to moje vina, měla jsem pro tebe dojet až k Stylesům. Jen, nevím jestli je bezpečné nyní se domů vrátit, vidíš, myslím že na té modřině jde vidět, jak táta reagoval, když jsem vyklopila pravdu."

Brečel jsem. Nekontrovatelně, proklínal jsem Harryho, že mě na tom chodníku nenechal radši umřít, bylo by to pro všechny lepší. Fizzy se jen mlčky přisunula a já ji zabořil hlavu do ramene.

„Kdy tě mají pustit?" zašeptala.

„Dnes...."

Ahooj!
So.. Trošku akční kapitola, která nám vyjasnila Louiho pohled na Harryho.. Co myslíte, jak se Loui Harrymu odvděčí, a kam s Fizzy půjdou?
Stay tuned

Adgambery28