MEDICINE ~ Larry Stylinson

47. Why am I here again?

LOUIS

Brzy poté, co ten debil odešel, jsem se naštvaný, ale taky zmatený, vypravil do koupelny. Bylo mi strašně zle, jak psychicky, tak fyzicky. Stěží jsem tam docapkal, zabouchl za sebou dveřmi a sesunul se k podlaze. Co se to kurva stalo? Začal jsem si sám sobě nadávat za to, jaký debil jsem.

Proč jsem na něj tolik vyjel? Nebylo to zapotřebí, třeba by mi to vysvětlil, ale svým nekontrolovatelným chováním jsem si to zase musel posrat. Ano, něco takového mi běželo v hlavě, ale pak se objevily ty druhé myšlenky. Co když mě opravdu nemiluje? Co když se mu ten polibek opravdu líbil, a proto se neodtáhl? Co když tu na mě teď jen hraje divadýlko?

Z toho množství myšlenek jsem začal brečet. Nějak jsem se posbíral z podlahy a vyrazil k umyvadlu, jestli tam přece jenom Harry nějaké ty žiletky nenechal. Ale jakmile jsem se postavil, v hlavě mi tak neskutečně zatřeštělo, až jsem se k podlaze skácel zase.

***
„Pane Tomlinsone? Haló, slyšíte mne?" cloumala semnou neznámá osoba. Začal jsem pomalu otevírat oči, ale s tou neskutečnou bolestí hlavy mi to moc nešlo. Až když se zadařilo, tak jsem spatřil zdravotní sestřičku. Tu samou, co tu byla tehdy, jak jsem zkolaboval na chodníku. Počkat..Co kurva dělám na psychiatrii?

„Slyším, ale spíše mi řekněte, co tu zas dělám!?" začal jsem po ni doslova ječet, ale za to může hebefka. „Včera večer Vás zde přivezla rychlá, Váš přítel Vás našel na podlaze v koupelně, a jelikož si prý nebyl jistý, jak dlouho tam ležíte, tak Vám radši zavolal rychlou. A musím říci, že udělal dobře.."

Takže Harold mi zavolal záchranku? Hmm, to se divím, myslím, že by mi radši spíš zavolal pohřebáky. Ale to je jedno, chci s ním hlavně mluvit, pamatuju si, že jsme se pohádali, rád bych to urovnal a poděkoval.

„Dobře, děkuji. A co tedy semnou je?" zeptal jsem se, nyní už přívětivěji. „Tím si nejsme jistí, čekáme na výsledky z laboratoře. Doktoři si myslí, že Vám něco nesedlo v lécích, a proto jste zkolaboval. Fyzicky jste jinak v pořádku." S těmi slovy odběhla, asi jsem ji zdržel.

No ale proč by mi ten Kventiax naráz začal dělat bordel v těle? Nikdy jsem s ním neměl nejmenší problém, a naráz kvůli němu skončím v nemocnici? Ale je pravda, že poslední dny mi bylo celkově na nic, a to ani nepočítám, kolikrát jsem omdlel. Divný, snad tomu v laboratoři přijdou na kloub, nechtěl bych si to zopakovat.

***
Celé dopoledne jsem se slušně nudil, neměl jsem sebou ani telefon, takže moje zábava byla zírání do stropu a trošku přemýšlení, ale to mi moc nešlo, protože mě ta hlava bolet nepřestávala. Sestřička mi na ni dala jakési prášky, ale ty asi taky nezaberou.

Když mi donesli oběd, který byl mimochodem pěkně hnusnej, už jsem to nevydržel a zeptal se sestry: „Prosím vás, nemohla byste mi půjčit telefon? Potřeboval bych zavolat příteli." Ne, že bych tu Harolda teď nějak chtěl, ale mohl by mi ten včerejšek vysvětlit.

„Určitě, po obědě Vám jej donesu." Poděkoval jsem, s nechutí snědl oběd, protože jsem měl hlad, a vyčekával na telefon.

Když mi jej donesla, roztřeseně jsem vytočil jeho číslo a čekal, až to vezme.

„Prosím, Styles," ozvalo se z druhé strany, a mé srdce docela zaplesalo. Pořád ho přece jen miluju, jen mám teď nějakou krizi k němu. Rychle jsem se zbrchal a chladně řekl: „Ahoj Harry. Ležím na psychiatrii, mohl bys prosím přijet? Máme nedořešené spory přece."

„Ahoj koblížku! Hned jsem tam, a ty už jsi vzhůru? Jsi v pohodě?" Zněl tak ustaraně, až mě tím zase málem omámil, ale nedal jsem se. „Asi nejsem v pohodě ne, když tu ležím! Bolí mě hlava naprosto nehorázným způsobem, ale tak, žiju no." Asi ho můj tón trochu vyděsil, takže jen cosi zamrmlal, že je na cestě a típl.

***
„Lásko, ahoj!" přířítil se k mé posteli Harry, a opatrně objal. Nechtěl jsem, ale na posteli jsem neměl kde uhnout. Naštěstí si mého postoje k němu všiml a odměřeně prohlásil: „Princezna je furt naštvaná, bóže." To mě dokázalo natolik nasrat, že jsem vykřikl: „A divíš se jí!? Když se její princ líbá se svým ex, a vypadá, že se mu to líbí!? Měl jsem to tušit hned, že mě máš jenom na sex, když si mi řekl, že to byl fajn člověk, ale strašný v posteli.." Neměl už jsem síly na to řvát, ale prostě jsem ty zbytky na něj musel vyventilovat.

On si s povzdychem sedl na židli, co na pokoji je, a mlčky mě pozoroval. Tím mě dokázal naštvat ještě více, tudíž jsem zařval: „Tak kurva řekneš mi k tomu něco?!" Jeho kamenná tvář vystřídala s ustaranou, a už už se nadechoval pro slova, když vtom nám do pokoje vtrhla sestra.

„Co se to tady děje?! Pane Stylesi, nemůžete pana Tomlinsona rozčilovat, je značně oslabený!" Poprvé něco podlouhé době řekl, tedy spíše pípl: „Já mu nic neudělal. Začal po mě řvát sám." Začal jsem rudnout, cítil jsem se, jako bychom byly děcka ve školce, které žalují učitelce.

Sestra jen pokroutila hlavou a do hadičky vedoucí k žíle mi vstříkla nějaký uklidňující lék. Ikdyž mě neustálá Haroldova přítomnost rozčilovala, cítil jsem se po něm, jako kdybych si něčeho šňupl. Brzy poté jsem usnul.

***
Musel jsem spát dlouho, protože mě probudila třesoucí ruka, která zase patřila Haroldovi. Měl jsem sto chutí ho odstrčit, ale když jsem na druhé straně postele uviděl doktora, jen jsem se blbě pousmál.

„Pane Tomlinsone, tak máme pro vás ty výsledky z laboratoře." Poposedl jsem si, a Harry mě držel za ruku na dálku, seděl na vedlejší volné posteli. Teďka jak kdybych zapomněl na všechny naše spory, a stisk mu dokonce opětoval.

„Musím říct, že jsem tím byl zaskočen, museli jsme to prověřit, proto se to dozvídáte až teď." Zpozorněl jsem, až mi začalo bouchat srdíčko, jak nervózní jsem z toho začal být.

„Mysleli jsme, že Vám v krvi nalezneme něco jako drogy, alkohol, či něco podobného, ale narazili jsme na něco jiného. Ve Vaší krvi se nacházela látka, kterou spoustu lékařů zná, ale bojí se jí. Je to látka, která se kdysi dávno dávala do psychofarmak, ale nyní už je zakázaná. Můžete mi tedy vysvětlit, jak se tam dostala?"

Musím říct, že toto jsem nečekal. Také jsem nečekal, že se Harry tak rychle vysmekne, ale udělal to, a nervózně si ty ruce začal mnout. Proč?

„Můžu říci popravdě? Nemám zdání. Žádné jiné léky než Kventiax jsem v životě nebral!" Doktor se podivil: „Nu dobrá, ale jak se vám asi tak ta látka mohla do té krve dostat?"

Byl jsem tak strašně zmatený, že jsem nevěděl, co říci. Slova se ale kupodivu ujal Harry: „Já bych asi věděl...."

Ahooj!
Musím opět poděkovat za tak pěkné ohlasy! 1,22k přečtení a 371 hlasů, to jsou úžasná čísla!
Tak doufám, že se vám děj bude i nadále líbit.
Stay tuned

Adgambery28