MEDICINE ~ Larry Stylinson

33. Forgotten meeting

Včerejší noc byla úžasná. Opravdu, přestěhovat se k Harrymu bylo snad moje nejlepší životní rozhodnutí. Usínat mu v náruči po vzrušujících chvilkách je něco úžasného.

Dnes jsem se kupodivu probudil později než on, protože jsem na sobě necítil nic jiného než peřinu. Mžoural jsem očima po pokoji, a on nikde. Kam šel?

Zvedl jsem se z postele, venku zase svítilo sluníčko, ach, jak já miluju květen. Asi odpoledne Harryho vytáhnu se proběhnout, od té doby, co nejsem u našich, jsem neběhal. A dnešní počasí tomu hezky nahrává. Snad také běhá rád.

Oblékl jsem se do svého nového oblečení, bílé mikiny a žlutých kalhot. Ještě jsem pouklízel náš pokoj, schoval sukýnku, které se mi opravdu začala líbit, tanga hodil do prádla a svěžím krokem jsem se vydal do kuchyně, kde jsem doufal, že potkám Harryho.

Nemýlil jsem se. Stál u plotny, zády ke mně, tudíž jsem ho překvapil rychlým objetím zezadu. Pobavilo mě, jak nadskočil a když uviděl mě, pobaveně vydechl.

„Koblížku, málem jsem dostal infarkt. A jinak, co tu děláš? Já ti chtěl donést snídani do postele," mluvil směrem k pánvi, na které smažil lívanečky.

„Promiň no," dloubl jsem ho do žeber a odtáhl se, „já vstávám docela brzy. A to nevadí, snídani si můžeme dát spolu u stolu, no ne? A Anne tu není?"

„No tak, dáme, do postele už nepůjdeme. A ne, mamka tu není, šla na ranní směnu," řekl, a už mi podával dva talířky s lívanečky. Já je nesl na stůl, kde stál pomerančový džus, tudíž jsem ho nalil do sklínek a hned do sebe kopl dvě pilulky.

Harry mě u toho pozoroval a zeptal se: „Co to máš za léky?" Proč se mě na to ptá? „Na hebefku asi, ne?" Začal jsem se naštvávat, ale Harry musí respektovat, že u hebefky se to prostě děje.

„No to vím taky, ale něco bližšího? Jak se jmenují, co jsou v něm za účinné látky a tak?" ptal se a s odvráceným pohledem žmoulal kus lívanečku, který si namazal Nutellou.

Já už to nevydržel a zařval: „Kventiax 100 mg, to je všechno, co o tom vím! A proč tě to vůbec zajímá, si snad doktor!?"

Mile se usmál a řekl: „Dobře, neřešme to. Spíš mi řekni, co budeme dnes dělat." S těmi slovy mi podal javorový sirup. Jak ví, že ho na lívanečcích mám nejradši?

„No, já bych si rád šel zaběhat, šel bys semnou? Já totiž docela běhal, když jsem byl ještě u našich," řekl jsem už zcela normálně.

S jeho ďolíčkovým úsměvem se na mě zadíval a konstatoval: „Popravdě? Běhání nesnáším, ale třeba s tebou mě to začne bavit."

„Určitě jo, člověk si u toho hezky pročistí hlavu," polkl jsem a přemýšlel, jestli mu to mám říct, „třeba místo cigaret by ti to vyhovo-" Nestihl jsem to doříct, protože mi skočil do řeči: „Hele, jo, asi je to dobrý, ale prosím, cigarety mi neber. Já vím, že je to špatný, ale musím na to přijít sám, jo?" Mlčky jsem přikývl.

Šli jsme chodbou, když jsem si vzpomněl, že tu vlastně bydlí i Dylan!

„Harry, nechceme ten zbytek lívanečků donést Dylanovi a pobýt s ním? Přijde mi, že jsme ho oba odstrčili na vedlejší kolej." Harry se zamyslel, otočil na patě a za chvíli přiběhl s talířkem lívanců s ovocem. Zaklepali jsme a vešli. Dylan ještě ležel, ale jakmile nás zaregistroval, narovnal se a zeptal: „Jé, ty jsou pro mě? Děkuju kluci." S chutí se do toho pustil.

Musím říct, že to bylo skvělé dopoledne. Všichni tři jsme si dobře popovídali, zahráli šachy a nakonec i uklidili Dylanův pokoj, když on sám chudák nemůže.

Bylo asi jedenáct, my s Harrym zrovna utírali prach na skříni, což bylo taky mimo jiné vtipné, protože mi Harry nedovolil si stoupnout na židli, ale sednout mu na ramena. Myslel jsem, že oba spadneme, ale nakonec to vyvážil. No, ale zrovna v tu chvíli jsem uslyšel můj vyzváněcí tón. Omluvil jsem se a běžel do našeho pokoje. Kdo to asi je? Nejspíš Nini.

Niall to nebyl. Na displeji svítilo velkým písmem „dr. Earls." Cože? Proč ten mi volá?

Zvedl jsem to a hned se ozvalo: „Pane Tomlinsone, kde jste? Už je jedenáct pryč a vy byl na jedenáct objednaný!" Sestřička zněla opravdu naštvaně. Jak jsem na to mohl sakra zapomenout!? „Omlouvám se, já na to úplně zapomněl, za chvíli jsem na místě."

Doběhl jsem do pokoje, kde se zrovna něčemu kluci smáli. „Harry! Prosím tě, dovezeš mě k doktorovi? Já úplně zapomněl, že mám dneska sezení s psychiatrem." Harry na nic nečekal, popadl mě za ruku a běželi jsme k autu.

***
„Mám tam jít s tebou?" zeptal se nejistě, když jsme dorazili na místo. „Možná by to pro mě bylo lepší, ale myslím, že Earlsovi by se to nelíbilo. Počkej tady, snad to nebude na dlouho." Dal mi procítěný polibek a já se vydal do téhle, mnou nenáviděné budovy.

„Dobrý den pane Tomlinsone, no to je dost, že jste tady! Víte, že nedoražení na smluvený čas se řeší pokutou? Já vám ji odpustím, ale prosím, zdržujete tady provoz," řekl mírně, ale naštvaně Earls. Já jen cosi zamumlal a posadil se.

Celou schůzku jsme řešili můj kolaps a nynější stav. Ptal se mě i na osobní život, věděl, že to doma není ideální. Já přemýšlel, jestli mu mám o Harrym říci, přeci jen, nevěděl jsem, jestli to ještě Harry nechce držet v tajnosti. No, ale usoudil jsem, že psychiatrovi se mohu svěřit, a dobře jsem udělal. Byl z toho nadšen.

Propustil mě se slovy, že to vypadá dobře, ba i lépe a dávku léků mi také nechal stejnou. Byl jsem rád, taky to trvalo méně času než obvykle. Těšil jsem se ale, že se zase shledám s Harrym. Ptal jsem se Earlse, a on mi potvrdil, že příště může jít semnou.

Vyšel jsem ze dveří, nadechl se svěžího vzdoušku a vydal se směrem, kde Harry parkuje. On tam ale nebyl! Kam jako jel?!

Už už jsem mu chtěl zavolat, kde jako sakra je, ale zaregistroval jsem, jak ke mně přijíždí černý Range Rover s Harrym za volantem. Proč ikdyž řídí vypadá tak neodolatelně?

Otevřel jsem dveře a spustil: „Kde jsi jako byl?" Usmál se a podal mi tašku, ve které byla krabička s nudlemi. Provinile jsem se mu zadíval do očí a on jen řekl: „Myslel jsem, že budeš mít hlad. Snad ti bude chutnat. Ale prvně mi pověz, jak bylo."

Ahooj!
Jeje, Loui zapomněl na doktora! Stalo se vám to taky někdy?
Stay tuned

Adgambery28