MEDICINE ~ Larry Stylinson

48. Why it must hurt so much?

Byl jsem tak strašně zmatený, že jsem nevěděl, co říci. Slova se ale kupodivu ujal Harry: „Já bych asi věděl...."

,,Tak prosím," pobídl ho doktor a Harry spustil.

,,No, prostě nedávno měl Loui zase halucinace a já jsem se o něj začal bát. Můj kamarád mi doporučil nějaké léky a já mu je dal. Říkal mi, že se mu po nich jenom přilepší. Opravdu jsem neměl v úmyslu mu nějak ublížit," dořekl a nervózně si mnul ruce.

,,Můžete nás prosím nechat chvilku o samotě?" zeptal jsem se doktora, který tam stále přihlížel. Na to jen přikývl a odešel.

,,Loui, já jsem opravdu nechtěl." Položil mi jeho ruku na tu mou, avšak já ji odstrčil. ,,Jak jsi jen mohl? Proč?" Po tvářích mi začaly stékat slzy. Cítil jsem se, jakoby mi vrazil kudlu do zad. Byl jsem opravdu naivní, když jsem si myslel, že mě miluje.

,,Loui věř mi. Ty léky mi dal Liam. Sliboval mi, že ti jenom pomůžou." Tomu jsem nehodlal věřit. Proč by to Liam dělal, vždyť je to můj kamarád. On přece k tomu nemá žádný důvod. ,,Tomu nevěřím." Srdce mi bilo jako o závod. Byl jsem si stoprocentně jistý, že to neudělal.

Bylo ticho. Ani jeden jsme se neodvážili nic říct. Oba jsme se soustředili jen na to ticho, která panovalo mezi námi a nedokázali se na sebe ani podívat.

Ještě chvilku jsem přemýšlel když mi to došlo. ,,Ty hajzle!" vykřikl jsem po něm. ,,Ty jsi to udělal naschvál. Někde si sehnal ty léky, aby ses mě zbavil kvůli Jonathanovi. Přišlo ti jednodušší mě zabít, než se se mnou normálně rozejít. Já debil jsem ti věřil a miloval. Ty jsi mě jenom využil. Nikdy si mě určitě neměl rád. Opravdu si mě měl jenom na sex. Na šukání jsem ti dobrý, že?" Hlavu jsem stočil k oknu. Neměl jsem na to se na něj podívat. Věděl jsem, že kdybych se zadíval do těch jeho smaragdových očí, všechna snaha mu nějak vyřknout všechny jeho chyby by se vypařila.

,,C-co to říkáš? V-vždyť to není pravda. Já tě miluju. Jonathana nesnáším z celého srdce. Nikdy jsem ho pořádně nemiloval," řekl a postavil se. Zoufale přecházel po místnosti a hřbetem ruky si utíral slzy. ,,Sám tomu nevěříš. Prosím běž." Musel jsem. Nezvládl bych tu s ním být ani o minutu déle.

,,Loui," zoufalým hlasem ke mně přistoupil a chytl mě za ruku. ,,Řekl jsem běž!" zvýšil jsem hlas, avšak on stále neodcházel.

,,P-proč?" Přes pláč už skoro ani nedokázal pořádně mluvit. Bolelo mě to. Opravdu moc. Ale prostě to jinak nešlo. ,,Běž!" Ruku jsem násilně vyškubl zpod té jeho a ukázal na dveře. Harry si jenom prohrábl vlasy a zamířil k nim.

,,Miluji tě." To byla poslední slova, která jsem slyšel, než zmizel za dveřmi. Hned jak se zaklaply, posadil jsem se a nahlas začal vzlykat. Proč já? Proč? To mě tam nahoře opravdu nikdo nemá rád? Nebýt Harryho, Fizzy by možná neumřela a já bych pořád měl alespoň jednoho člověka, který mě má rád.

Byl jsem zoufalý a naprosto sám. Neměl jsem nikoho. Domů jsem se vrátit nemohl, u Harryho nezůstanu a k Horanům taky nepůjdu. Pocit zlomeného srdce vmžiku vystřídal pocit zoufalství. Co teď budu dělat?

***
,,Pane Tomlinsone, vstávejte, máte tady návštěvu," začal se mnou někdo třást. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl jsem mladou sestru, která se ke mně skláněla . Nějak jsem si ani neuvědomoval, že jsem usnul, ale nejspíš jsem byl tím pláčem tak moc vyčerpaný, že jsem nějak odpadl.

,,Koho?" zeptal jsem se zachraptělým hlasem, kvůli mému vyschlému krku. Sestra si toho nejspíše všimla a podala mi sklenici s vodou. ,,Jsou tam nějaké slečny." Trochu jsem se zakuckal. Kdo by to mohl sakra být? Že by to byla třeba Anne s Gemmou a Maura? Ale co by tu dělaly?

Najednou se otevřely dveře a já málem dostal infarkt. Stály tam moje sestry Phoebe, Daisy a Lottie. V hloubi duše jsem jenom doufal, že tam nejsou s nimi náhodou rodiče.

,,C-co tu děláte?" vykoktal jsem ze sebe, přičemž jsem si všiml, že sestřička odešla. ,,Co by? Přišly jsme se za tebou podívat, jak se máš," odpověděla mi Daisy, která si sedla na jednu z židlí vede mé postele. ,,Ale proč?" Pohledem jsem přejel i zbylé dvě sestry.

,,Loui. Moc bychom se ti chtěly za všechno omluvit. Opravdu nás to mrzí. Prosím odpusť nám." To se mi snad jenom zdá. Po tolika letech za mnou nakráčí, a chtějí se mi omluvit. Nechtělo se mi věřit tomu, že by konečně dostaly rozum.

,,Proč?" zeptal jsem se jich a začal si nervózně mnout ruce v klíně .,,Uvědomily jsme si, že jsme se k tobě chovaly hrozně. Rodičů jsme se bály, a proto jsme radši dělaly, co nám řekli. Ani neví, že tu jsme. Prosím, odpusť nám." Zase jsem začal brečet, ale tentokrát štěstím. Byl jsem opravdu rád, že se celý svět neobrátil proti mně a alespoň někomu na mně trošku záleží.

,,Odpouštím vám." Okamžitě se na mě usmály a přivinuly do objetí. Cítil jsem se opravdu úžasně a možná se blýskalo na lepší časy.

Kdybych jen věděl...

Ještě chvilku jsme si povídali, než musely odejít. Rozloučili jsme se společným objetím a všechny mi daly pusu na tvář.

Jakmile jsem však zase byl sám, znovu jsem pocítil úzkost. Ikdyž jsem měl zase svoje sestřičky, něco mi strašně chybělo. Harry. Nevím proč to udělal. Opravdu ne. Věnoval jsem mu svoje celé srdce a on toho zneužil. Nechci, nechci, nechci, ale musím. Musím ho opustit, protože bych to dál nezvládl. Bolelo by mě se na něj jen podívat.

Cítím se jako tělo bez duše, Julie bez Romea, moře bez vody nebo kniha beze slov. Cítím beznaděj a ublížení. Já ho prostě nedokážu milovat. Už ne. Věřil jsem mu a on mi hodil klacky pod nohy. Celého mě to neuvěřitelně bolí a sžírá zevnitř. Nejvíce však bolí ta hnusná veliká lež..

Ahooj!
K ději se nebudu vyjadřovat, nechám to na vás působit, ale.. Kdo by nevěděl, tento pátek bude vyhlášení cen iHeart Radio a údajně tam bude Harry i Loui! :o jsem na to zvědavá
Stay tuned

Adgambery28