|My psychopath|

Setkání

Procházela jsem vedlejší ulicí, abych se dostala domů. Hudba hrála v mích uších a já si náramně užívala cestu domů. Přerušil mě ale můj pád na zem, zakopla jsem o kamínek. Těsně před mím pádem se za mě postavil nějaký kluk, ale nestihl mě chytit a tak mi aspoň podal ruku. Pomohl mi se zvednout ale pak mi to došlo...! Vždyť on byl před chvílí dva metry za mnou!? Nechápala jsem to, rychle jsem se ho pustila a vyděšeně jsem se na něho dívala. "Proč se na mě tak díváš?" Zeptal se mě ten kluk s nechápavým výrazem ve tváři. "Možná proto že-že si byl před chvílí tam" ukázala jsem před sebe do dálky "a teď seš tady!" Vytřeštila jsem oči a nic nechápala. "To je blbost, nejsem tak rychlej, heh" ironicky se usmál. "Heh, myslím že jsem se jen zbláznila kvůli tomu pádu" sarkasticky jsem na něho hleděla. "Když už mluvíš o tom pádu, měla by si mi poděkovat že jsem se tě aspoň snažil chytit"
"No, tak děkuji"
"To mi stačí, tak zas někdy u tvého dalšího držkopádu" zavolal na mě na rozloučenou. "Čauky" ušklíbla jsem se.
Cesta domů netrvala dlouho. Došla jsem k domu a překvapilo mě když jsem viděla Kristiana. Seděl na schodě který máme před dveřmi "ahoj Aylo" zvedl se a šel za mnou. "Ahoj Kristiane, potřebuješ tady něco?"zeptala jsem se svého přítele. "Dobře, řeknu to narovinu, chtěl bych se rozejít" vychrlil ze sebe tak rychle že jsem se musela zeptat "cože?!". "Hele, já pořád někam odjíždím a skoro vůbec se nevídáme, a ještě k tomu jsem si našel novou holku"
"Ne, rozcházím se s tebou já!"
Proč jsem to proboha řekla, to bylo dětinský Aylo, dětinský. Bože...! "No, j-jo tak dobře" nechápavě se na mě díval. "Jdu domů a už tě nechci nikdy vidět, a mimochodem, bylo by mi jedno že se semnou chceš rozejít, ale to že sis našel jinou, tak to už je na mě moc, takže vypadni!!!"zakřičela jsem na něj, mám pocit že to slyšela snad celá vesnice. Otevřela jsem si dům a zalezla do pokoje, cestou jsem na mamku jen zařvala "mami, jsem doma!". Byla jsem na Kristiana tak moc naštvaná, že prej si našel holku, určitě není lepší než já! Měla jsem chuť něco rozmlátit, proto jsem měla ruce v pěsti, ale uvědomila jsem si že v pokoji nic radši rozbíjet nebudu, uvolnila jsem dlaně, ale uvolnila jsem je moc prudce.Z ruky mi vystřelil oheň.
Rychle jsem ho zadupala a naštěstí se nic nestalo, ale když jsem to zkoušela po druhý abych se ujistila že to není možný, z ruky mi začal střílet oheň, nešlo to najednou zastavit. Zapálila jsem celý dům, ale ne!