|My psychopath|

hořící šílenství

Rychle jsem popadla kabelku a utíkala ven. Na mámu jsem řvala, ať okamžitě vyleze a když jsem chtěla jít do kuchyně za ní, začal se dům rozpadat takže jsem musela okamžitě vypadnout. Venku jsem zavolala hasiče a moje máma pořád nikde, zkoušela jsem najít v sobě ještě kousek naděje, ale marně. Hasiči mi oznámili, že se moje máma udusila kouřem. Byla jsem v šoku, právě mi umřela máma a můžu za to já! Musím odejít od té nehody, jít do jiného města, někam hodně daleko!! Po uhašení domů se mě hasiči vyptávali na jméno, příjmení, datum narození a když se zeptali jestli mám kde bydlet, odpověděla jsem ano. Nemůžu u někoho bydlet s vědomím, že jim můžu zapálit dům. Je mi sice 18 let, takže opravdu nevím, jak přežiji spát tady na ulici, ale jednu noc by to šlo. Doufám...
Hasiči odjeli a já šla bezmocná po silnici. Písničky mi vždy pomůžou, ale teď ne. Jsem opravdu beznadějná. Začala jsem hledat nějaký hotel nebo ubytování na jednu nebo dvě noci. Bydlím daleko od města, trvalo by mi dva dny tam dojít, mohla jsem tedy jenom doufat, že najdu nějaké dobré místo tady na ulici.
Se slzami v očích jsem došla k (the) Umbrella Academy. Myslela jsem, že to bude nějaká škola. Mohli by mě tam na noc ubytovat abych nešla ve tmě, konečně jsem začala mít naději a odhodlání. Utřela jsem si slzy, otevřela branku a zaklepala. Po pár sekundách se u dveří objevil muž s dlouhými vlasy a knírkem. "Ahoj, potřebuješ něco?"vypadal zmateně, jako kdyby k nim nikdo nechodil, začala jsem mít pochyby, že to asi škola nebude. "Ahoj, ehmm, stala se mi nehoda a nemám kde bydlet, takže jsem si myslela, že je tohle nějaká střední škola, nebo nějaká ta Academie, ale jak vidím na tvém výrazů tak moc lidí k vám nechodí". Když jsem dořekla větu chtěla jsem odejít, ale on mě zastavil "počkej! Tak pokud nemáš kde bydlet tak mi tě klidně ubytujeme". Po těch slovech se mi rozzářily oči a já byla ráda, že mám kde spát, jinak by to opravdu skončilo tak, že bych spala pod krabicí.