|My psychopath|

čas nemám rád

Probudila jsem se v posteli. Nikdo kolem mě nebyl, nevěděla jsem proč tam jsem a co se stalo. Protřela jsem si oči a sedla si na postel, na malém stolečku byl hrnek. Když jsem se rozhlížela, zjistila jsem že je to pokoj Pětky. V ten moment kdy jsem si uvědomila kde jsem, vešel do pokoje Pětka. "Panebože, já myslel že už se neprobereš!". Cože?! jak dlouho jsem ksakru spala! "co se ksakru stalo? Nic si nepamatuji". Pětka vytřeštil oči a vypadal že je v koncích. Co se stalo?! "Ty ani nevíš kdo já jsem?" byl vyděšený, opravdu hodně vyděšený. "Ne, kdo jsi?" rozhodla jsem si z něj udělat srandu. "Panebože" je naprosto v koncích, povedlo se. "Mám tě. Jasně že vím kdo jsi, jen si napamatuju jak jsem se dostala sem" začala jsem se smát. "Panebožeee, ty si fakt příšerná. Já myslel že už se nikdy neprobereš a když už se probereš tak si ze mě ještě děláš srandu?!" páni, teď je zase hodně naštvaný.
Na mě. "Promiň" asi jsem to přepískla". "No to teda" měl by se uklidnit. Sedl si a začal se uklidňovat. Když už byl vpohodě, podal mi hrnek ze stolu. "Je v tom káva" vzala jsem si hrnek co mi podával a napila jsem se. "S jedem" dodal s úšklebkem. Vyděšeně jsem se na něho podívala a kafe skončilo na stěně. Pětka jen vyprskl smíchy a já to pochopila. Nic tam není, hajzl. Když jsem se na něho znova podívala už se nesmál. Otočil se a s povzdechem tiše řekl "mělo mi dojít že to nezvládneš". "Co jsem nezvládla?" potřebuji hned všechno vysvětlit. "Ráno jsem tě po snídani odtáhl do tvého pokoje, ty ses převlékla a já vytvořil portál, proto aby jsme šli na jedno místo. Ale když jsme tam vešli, už jsem tě nedržel za ruku. Protože když jsem vytvořil ten portál, odtáhl jsem tě tam a držel tě za ruku. Aby se to nepřerušilo, ale najednou jsme se pustily. Zakřičela si a spadla na zem. Já přiběhl k tobě a snažil jsem se tě probudit. Ale nešlo to, musel jsem tě vzít zpátky domů. Když jsem tě položil na mou postel, čekal jsem že se aspoň po půl hodině probudíš. Ale neprobudila ses. Pořád jsem ti donášel čerstvou kávu a vcházel do pokoje s nadějí že se probudíš. Tři hodiny si spala, měla si tep a pořád si dýchala, ale nemohla ses probrat. Jsem rád že jseš vzhůru". Páni. "Caffee máš dobré" pochválila jsem mu ho. Ušklíbl se,je asi opravdu rád že jsem vzhůru. "Mimochodem, sourozenci neví o tom co se ti stalo a byl bych rád kdyby si jim to neříkala. Nutily by mě abych už nepoužíval svou sílu na podobné případy" pousmála jsem se a přikývla na souhlas.