Dramione - Hrdý lev s hadím ocasem (Complete)✔

Procházka

Hermiona se Dracovi omluvila a pak se vydala svojí cestou. Ještě se za ním párkrát ohlédla, jakoby chtěla, aby se otočil a šel s ní, To se však nestalo. Když vyšla ven z hradu, nebelvírskou šálu si musela přitlačit ke krku a zakrýt si s ní trochu obličeje, protože venku foukal silný vítr, velmi studený, a nedal pokoj ani po deseti minutách. Hermiona se chtěla vydat k mostu, ale rozhodla se jít na kraj Zapovězeného lesa. Viděla hustý kouř stoupající z Hagridovy hájenky.

Mávla hůlkou a rázem držela v ruce mudlovskou láhev zvanou termosku a v ní horký čaj. Pevně ji svírala a chtěla se co nejvíce ohřát. Stála před vchodem do hradu necelých pět minut. Jen se rozhlížela po té zasněžené krajině a sem tam viděla sovy letící jak do hradu, tak i z něj. Od rodičů nedostala dopis už pěkné dva týdny. Poslední dobou měli hodně práce, nevyčítala jim to. Poslední dobou ale také měla takové velmi zvláštní nálady. Jako by něco postrádala, ale nevěděla co.

Většinu času strávila v knihovně. Četla si a četla. Učila se a učila. Mávala hůlkou a mávala. Na oběd, který před dvěma hodinami skončil, přišla o pár minutek později, protože se musela postarat o nějakého prváka jménem Eddie Carter. Dobrých sedm minut s ním chodila po celém hradě, jen aby se dostal do svého pokojíčku. Po obědě zmizela v knihovně a teď byla venku. Vítr se do ní opřel větší silou, nechtěla však na něj používat kouzla. Věděla, že příroda má právo si takhle s lidmi hrát. Oni si s ní taky často hráli.

Udělala první krůček. Vykročila pravou nohou a jakmile její noha dopadla na sníh a pokračovala až k zemi, hezky to křupalo. Pak udělal krok i levou nohou a též to hezky zakřupalo. Byl to nádherný zvuk. Z těch pár kroků se vyklubala pomalá chůze k lesu, který byl stále temný, přestože všude zářily pokrývky sněhu. Porozhlédla se po té krajině. Vše bylo bílé a to, co bílé nebylo, což byla Hagridova hájenka, Zapovězený les a most, velmi vystupovalo z toho bílého, co bylo všude kolem. Mělo tmavé barvy. Hájenka byla kulatá se dvěma malými komůrkami, které ze stran byly připojené.

Hájenka byla šedé, hnědé a černé barvy. V tom bílém velmi dobře vyčnívala. To samé les i most. Vše narušovalo bílou krajinu. Narušovalo to nefalšované kouzlo, které příroda udělala. Ale nebylo to kouzlo, jaké dělají lidé v Bradavicích a jinde na světě. Bylo to kouzlo přírody. Krása přírody. Dar přírody. Srdce přírody. Bylo to velmi ojedinělé kouzlo, které mohla vlastnit pouze matka příroda. Hermiona vytáhla hůlku, namířila ji na sníh a vytvořila sněhovou kouli.

Tu hodila směrem k lesu. Pak vytáhla kouzlem ze sněhu další a opět ji hodila k lesu. Vytvářela mnoho koulí, které házela všude kolem. Ve vzduchu se potom rozprskly a sníh, který se rozptýlil, se proměnil v malé, pomalu mizející kvítky. Byla to krása. Usmívala se od ucha k uchu.

Nalila si do kalíšku od termosky horký čaj a napila se. V bříšku se jí rozlilo příjemné teplo. Napila se podruhé. Kráčela pomalu, dívala se na sněhovou krajinu a potom upřela zrak na dým stoupající z komína hájenky jejich šafáře a učitele péče o kouzelné tvory. Namířila si to k ní. Pomalu se přibližovala a viděla Hagrida, jak seděl u stolu a povídal si s Tesákem. Párkrát uslyšela zaštěkání, hlavně když zaklepala na dveře. Hagrid šel rychle otevřít a když spatřil Hermionu, celý se rozzářil a ožil.

"Nazdárek, Hermiono," řekl. Skoro to zakřičel.

"Ahoj, Hagride. Mohu jít dál?" zeptala se a Hagrid okamžitě souhlasil.

"Ale ano, jistě. Jen tadyhlenc uklidím todle a už tu bude hezky," řekl, zatímco se Hermiona usazovala ke krbu. Stále v rukou třímala termosku s teplým čajem. Po chvíli si ji odložila na stůl a kabát též, ale na věšák.

"Tak jak se máme, Hermiono?" zeptal se Hagrid, když se posadil na svoji kouzlem upravenou židli.

"Mám se dobře. Poslední dobou si hodně čtu..."

"Promiň mi to, ale todle není žádná změna u tebe," řekl vesele s úsměvem ve tváři. Hermiona se uchechtla.

"To je pravda, svatá pravda. No, poslední dobou hodně čtu, ale víc než obvykle. Za minulý týden jsem přečetla patnáct knih o černé magii. Ne že bych se o ni zajímala, že by mě lákala, ale spíš o ní chci vědět víc," podotkla Hermiona. Hagrid si vzal slovo.

"Jo, v tomhlenc máš pravdu. Dávej si ale majzla, prosimtě, protože některé jsou dost ošklivé, pár jsem jich četl. Znáš tu knihu Černá magie a černá krev? Tu jsem si jednou tadyhlenc pučil, ale hned jsem ju vrátil, protože byla dost ošklivá." Při vzpomínce na tu knihu se Hagrid otřásl.

"Ano, tu jsem dnes dočetla a musím s tebou souhlasit. Chci o tom vědět co nejvíce, pro všechny případy. V některých také je, jak se těm ošklivým nejtemnějším kletbám vyhnout a jak je odrážet," pronesla Hermiona, nenápadně si usrkla čaje.

Tesák zaúpěl..

"A máš pro nás něco zajímavého?" zeptala se Hermiona a podívala se na něj. Hagrid si ukousl chlebu s nějakým masem a s ne úplně plnou pusou odpověděl. S plnou pusou mluvil jen a jen Ron.

"Ale jo, něco by se tu našlo. Vodjel sem před pár dny pryč do zahraničí, abych si pořídil takového malého drobečka. Jmenuje se, estli sem si to dobře zapamatoval, brunivec. Je to takový maličký tvor, který rád poskakuje. Jejich matky vrhnou pět brunivců, z toho tři vobčas sní. Podivej se, tamdle spí," řekl Hagrid a ukázal do rohu na takový malý košíček.

V tom košíčku ležel takový strašně chlupatý tvoreček připomínající krtka. Nohy měl dlouhé tak dvacet centimetrů a tělíčko kolem deseti centimetrů. Nos neměl skoro žádný a ouška také ne. Očka měl pod chloupky skoro celé skryté. Bříško se mu zvedalo neobvykle vysoko. Hlasitě odfukoval.

"Je to eště mládě, malinkaté mláďátko. Estli ho uvidíš, jak bude poskakovat, celá se rozzáříš, je to vopravdu roztomilé," pronesl Hagrid, jenže kdyby ho něco nevyrušilo, stále by mluvil.

To něco bylo jako zvuk třpytek. Oknem se dovnitř dostávaly modro-stříbrné proužky, které se potom seskupily a vytvářely jakési zvíře. Byla to kočka. Patron.

Jak Hagrid, tak Hermiona se dívali na patrona, který se pomalu vytvářel. Jakmile byl kompletní, ozval se hlas profesorky McGonagallové.

"Slečno Grangerová, žádám vás, abyste se co nejdříve dostavila za mnou do kabinetu," řekl ten hlas. Zatímco Hermiona s Hagridem poslouchali ten hlas, patron pulzoval svými barvami. "Mám na vás jednu prosbu, prosím," dodal hlas Minervy a pak zmizel. Patron též.

Chvíli bylo ticho.

"Tak asi..."

"Tak jdi, dám ti vědět, až se ten drobek probere, ano? Stejně budu muset za půl hodiny doprovodit studenty k vlaku," přerušil ji Hagrid.

"Dobře. Děkuji ti za to, že jsem tu mohla být. Tak se ještě uvidíme, jo?" pronesla Hermiona beroucí si svoji láhev na čaj a kabát.

Ještě ve dveřích se rozloučila, pak po pár metrech se otočila a zamávala Hagridovi, který ji chvíli sledoval.