Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 7~

-RÁNO-

Přišlo mi, že jsem spala možná hodinu. Vzbudilo mě hlasité chrápání, ale že bych se zlobila, to jsem říct nemohla. Nechala jsem ho spát a tiše se vytratila do koupelny. Po prohledání zbytku věcí, které mi Marie dovezla, mi spadl kámen ze srdce - byl tam kartáček, zubní pasta, pleťový krém, odličovací mléko a balzám na rty. Co bych si bez ní počala?
Dala jsem se dokupy, oblékla se do čistého (Chris měl pravdu, v tomhle by se mi moc dobře nespalo) a přesunula se do kuchyně. Svůj mobil jsem našla ležet na jídelním stole napojený na nabíječku. Jako první jsem napsala Marii (komu taky jinému?), že jsem v pořádku a pravděpodobně dnes dorazím domů. Nepočítala jsem s tím, že by mi odepsala hned, protože bylo před šestou, ale k mému překvapení mi přišla zpráva obratem.

'BUDU DOMA AZ VECER, ALE UZ TED SE NEMUZU DOCKAT!'

Já taky.

Měla jsem šílený hlad. Nebyla jsem tady doma, ale cítila jsem se pohodlně. Navíc mi přišlo, že udělat snídani je to nejmenší, co pro Chrise mohu udělat po všem, co udělal on pro mě. Naštěstí bylo nakoupeno (neměla jsem ani tušení, kde je tady nejbližší obchod, jestli vůbec), tak jsem si vytáhla vše, co jsem potřebovala. Rozhodla jsem se udělat sladkou i slanou variantu, protože jsem nevěděla, jakou snídani má rád. Budou tedy palačinky s tvarohem a čerstvým ovocem a míchaná vajíčka s houbami a zeleninou jako přílohou. Snažila jsem se nadělat co nejméně hluku. Vařila jsem sice často a ráda, ale vím, že jsem nemehlo a většinou se to neobešlo bez zranění nebo rozbitého nádobí. Dávala jsem si ale pozor a kupodivu se vše povedlo, jak jsem si představovala.
Nachystala jsem jídlo na stůl, k tomu džbán vody s mátou, která rostla v truhlíku za oknem, černou kávou a čajem. Bylo načase vzbudit Chrise, tak jsem si to namířila zpět do pokoje. Stále tvrdě spal, až mi bylo líto ho rušit.

"Chris." Něžně jsem do něj strčila, aby se nelekl, ale nereagoval. "Chris." Zvýšila jsem hlas. S nesouhlasným mlasknutím se převrátil na bok a spal dál. Nechala jsem ho tak. Očividně je unavený z toho přerušovaného spaní, za což jsem mohla já.
Menší část snídaně jsem tedy snědla sama a přemýšlela, co budu dělat. Nejspíš se pěšky vydám k městu, i když směr si pamatuji jen matně. Byla jsem tady jen párkrát a vždycky mě někdo přivezl i odvezl. Věděla jsem ale, že hodně dlouhá procházka mi pomůže vyčistit si hlavu a v klidu se rozhodnout, jak se zařídím dál. Umyla jsem po sobě nádobí a zbytek jídla zakryla fólií, aby neokoral. A protože jsem na Chrise neměla ani telefon, nechala jsem mu na stole staromódní lístek se vzkazem.