Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 26~

-PÁR DNÍ NATO-

Scott zřejmě dodržel svůj slib a bratrovi se o našem krátkém rozhovoru nezmínil, protože Chris se i nadále choval, jako bych tady ani nebyla. Cítila jsem se ale výrazně lépe, takže jsem se byla schopna po fyzické stránce připravit na konverzaci s ním. Nejdříve sprcha. Dlouhá, horká sprcha. Přála jsem si, abych se mohla naložit do vany jako doma. Vlasy jsem si myla důkladněji než obvykle, jelikož vodu neviděly dobrých několik dní. Ostříhala jsem si nehty a vytrhala obočí. Oholila se. Vyčistila si zuby a pleť. Trochu to pomáhalo a mě napadlo, proč jsem to neudělala už dříve. Teď jsem vypadala čistá a napůl se tak i cítila.

Byla jsem u Chrise sama a neměla ani tušení, v kolik se vrátí. Nebo jestli vůbec. Byl pryč už dva dny, ale dnes měl přiletět zpátky. Ne, že by jeho nepřítomnost změnila něco na mém zajetém životním stylu; celou dobu jsem zůstávala ležet nehnutě v pokoji. Jediným pokrokem pro mě bylo, že jsem jednu noc strávila psaním hotového románu Marii. Stalo se toho tolik od té doby, co jsem s ní mluvila naposledy, a nechtěla jsem, aby si o mě dělala starosti.
Mluvit jsem ale nechtěla. Hovory od ní jsem típala, takže se nakonec spokojila se zprávami. Neporadila mi nic nového, ale i tak jsem byla ráda, že je na mé straně. Dodalo mi to důvěru v lidi, které mám kolem sebe.

Nejradši bych chtěla být schopná udělat pro ně nějaké velké gesto, aby věděli, že nejsem taková, jakou mě vídali posledních několik týdnů. Teda měsíců. Jak dlouho se to vlastně už táhne? Čas je nejspíš opravdu relativní. Chtěla bych přijet pro Chrise na letiště, ale už jen myšlenka na to, jak tam budeme oba obklopeni hordou fanynek a fotografů, mi naháněla hrůzu. Chtěla bych jet domů a překvapit Marii i svou rodinu, ale i kdybych se k tomu odhodlala, nevěděla jsem, jestli bych našla dostatek síly na návrat zpátky.
Měla bych se vůbec k čemu vrátit? Nebo ke komu? Chris tvrdí, že mu na mě záleží. A samozřejmě tady jsou také ty nevyřčené pocity. Co kdybych ale zmizela? Co když je to způsobeno jen tím, že jsme tady spolu zavření? Kdybych odjela a už se nevrátila, nevyšumělo by to snad za pár dní? Nebo jsou ty city opravdu tak silné, jak ostatní tvrdí?

Schylovalo se k večeru a Chris stále nikde. Za normálních okolností bych byla naštvaná, že jsem se připravovala zbytečně, ale teď mě těšilo, že jsem udělala aspoň něco pro sebe. Dokonce mě chvíli lákala myšlenka, že bych se zašla projít, ale stres z věcí, které by se přitom mohly stát, mě nakonec přemohl. Možná bych už neměla být sama. Začínala jsem být paranoidní. Chtěla jsem dělat něco produktivního.
Nakonec mě napadla první užitečná věc. Napsala jsem zprávu Tomovi, lídrovi naší kapely, že jsem připravená se k nim zase připojit. Nebyl ze mě dvakrát nadšený, když mu musel Chris tlumočit, jak na tom jsem, ale měl pochopení. Doufala jsem, že když už nic, udělám někomu radost. Z čekání na odpověď mě vytrhly otevírající se dveře.

Tak přece jen dorazil! Vyskočila jsem na nohy. Až mě překvapilo, jak nadšená jsem najednou dokázala být. Už jsem ani nepočítala s tím, že se ho dočkám. Vždyť už bylo - zkontrolovala jsem mobil - skoro deset večer. Museli mít pořádné zpoždění. Zahanbeně jsem se kousla do rtu, když jsem si uvědomila, že jsem si o něj ani nedělala starosti. Co kdyby se něco stalo?
Rozhodla jsem se nalíčit. Netušila jsem, zda bude mít zájem se mnou vést vážný (a možná i dost dlouhý) rozhovor, když se zrovna vrátil z náročné cesty, ale řekla jsem si, že kdyby ano, třeba mi to aspoň pomůže se nerozbrečet. Navíc jsem ze zcela neznámého důvodu chtěla, aby mě neviděl jako trosku. Ne, chtěla jsem se mu líbit.