Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 23~

Chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli by bylo lepší si zavolat taxi nebo zkusit, jestli je Chris vzhůru. Nakonec jsem se rozhodla, že bych měla být nejspíš chvíli sama a přemýšlet nad tím, co všechno se dnes stalo, takže jsem opravdu šla pěšky. Doufala jsem, že někde nezabloudím, jelikož bylo asi půl druhé v noci a baterie mobilu se nebezpečně blížila nule. Smáčely mě drobné kapky deště, ale aspoň bylo teplo.

Moc jsem si přála, abych prostě zapomněla na to, co se stalo. Chtěla bych Sebastianovi odpustit, hodit to za hlavu a posunout se dál, jenže to nešlo. Přestože jsem věděla, že mi ve skutečnosti nechtěl ublížit a v jistém slova smyslu to vlastně myslel dobře, vyděsil mě. Najednou to nebyl člověk, na kterého jsem se mohla spolehnout a který mě ochrání; naopak. Byl to on, kdo se v mých očích proměnil v nevítaného vetřelce. Mé paže se vzájemně objaly, jak jsem se snažila utěšit. Třeba to přejde. Třeba přijdu domů, vyspím se a ráno bude všechno v pořádku. Třeba...
Už mě unavovalo neustále přemýšlet nad tím, jestli bude zítřek lepší. Ne. Toužila jsem po tom, aby byl každý den lepší. Copak jsem toho chtěla tak moc? Žít jako normální člověk; je to tak těžké?

Zahloubaná do svých myšlenek jsem pomalu došla na okraj města. Netušila jsem, kolik času mezitím uplynulo, protože telefon se mi mezitím stačil vybít. Hlouček lidí před nedalekým barem napovídal, že noc je ještě mladá. Prošla jsem kolem aniž bych zvedla hlavu a několik z nich mě počastovalo obdivuhodným hvízdnutím. Nevšímala jsem si jich a pokračovala v chůzi. Nechtěla jsem se zastavit ani na vteřinu, protože mě nesnesitelně bolely nohy; kdybych si dala přestávku, už bych neudělala ani krok. Déšť mezitím přidal na intenzitě. Odhodlaně jsem tedy kráčela vpřed a za pár minut jsem se ocitla ve známém sousedství. Na dohled jsem měla Chrisův dům. Asi na dvě milisekundy se mi ulevilo, než jsem si uvědomila, že jsem si vůbec nerozmyslela, co mu vlastně řeknu. Smířila jsem se tedy s tím, že budu improvizovat, než mě napadlo úplně něco jiného - Chris určitě nebude vzhůru, takže mě to trápit nemusí. Do rána času dost. Navíc se mi ani nechtělo spát (a byla jsem si jistá, že i kdyby se mi chtělo, nepovedlo by se mi usnout), takže jsem měla celou noc na přemýšlení.
Ani mě nenapadlo jít dovnitř. Nechtěla jsem riskovat, že ho vzbudím, tak jsem se posadila k bazénu, konečně odkopla boty a ponořila nohy do vlažné vody.

Vydechla jsem úlevou a s tím jako by mě opustila polovina starostí. Vyhrnula jsem si šaty až ke stehnům, abych je nezničila. Opatrně jsem se položila na záda a kabelku si dala pod hlavu jako polštář. Měla jsem pocit, jako by mě dešťová voda omývala a zbavovala mě tak všeho špatného. Byla to hotová očista pro mou duši. Věděla jsem, že jakmile přestane pršet, bude dobře.
Ležela jsem nehnutě možná hodinu, když mou pozornost upoutaly zvuky, jež s deštěm neměly nic společného. Napřímila jsem se a rozhlédla na všechny strany. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neměla strach; přece jen jsem ležela venku za tmy a deště, sama a bezbranná. Před rokem bych se sama sobě vysmála, že jsem paranoidní. Neviděla jsem ale nikoho podezřelého, tak jsem usoudila, že se mi nejspíš něco zdálo. Otočila jsem se zpátky a srdce se mi určitě na pár chvil zastavilo. Nade mnou se tyčil Chris s deštníkem nad hlavou. Jak jsem k němu vzhlížela ze své napůl ležící polohy, vypadal obří.