Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 28~

Po večeři mě odprovodil až domů. Nechtěla jsem, aby se musel vracet pěšky pro auto, ale sám trval na procházce. Nakonec nám spolu bylo hezky. Velké plus taky bylo, že nás nikdo nepronásledoval s foťákem. A i kdyby, tak co? Nejspíš by mi to bylo už jedno. Po tom, co jsem tady zažila, mě už nemohlo vytočit vůbec nic. A pokud to chci s Chrisem dotáhnout až do konce, na nechtěnou pozornost bych si měla zvyknout.

Je pravda, že zatím jsme si dávali pozor, takže jsem se nemusela s ničím takovým potýkat. Ve dne jsme se spolu venku prakticky nestýkali a jeho pozemek je tak velký, že by fotografové museli číhat pěkně daleko, aby uhlídali, kdo za ním chodí. Na našich nočních procházkách nás nikdo nenachytal. Párkrát jsem na instagramu viděla, že píšou o Gině, ale nikdy jsem to nečetla. Navíc těm dvěma to moc dlouho nevydrželo, takže to nebylo úplně terno.

Chtěla jsem to s ním ale dotáhnout až do konce? Jako by na mě všechno a všichni křičeli, že je to správné. Že takhle to má být. Z nějakého důvodu jsem ale stále váhala. Bylo to opravdu tím, že je slavný? Přemýšlela jsem, zda by mi vadilo nemít prakticky žádné soukromí. Reportéři na každém kroku. Pravdivé i nepravdivé zprávy o našem životě. Nenávist fanoušků, kteří ho chtějí mít jen pro sebe. A dlouhý, předlouhý list mých nedostatků. Zvládla bych to?
Nejspíš ano. Naučila jsem se nestarat se o to, co si o mě myslí ostatní. Záleželo by jen na tom, co ke mně Chris cítí. Určitě je ale mnohem jednodušší to všechno podstoupit jen ve své hlavě než to zažít na vlastní kůži. On by mi ale pomohl. To jsem věděla jistě. Mohla bych se na něj kdykoliv obrátit a počítat s jeho podporou.

"Do you wanna go upstairs?"
Chceš jít nahoru?

C: "Sure, why not."
Jasně, proč ne?

Vyšli jsme mlčky schody do druhého patra. Odemkla jsem a odložila si kabelku na botník. Chris za námi zavřel dveře a pak se usadil v křesle. Opřela jsem se o něj bokem a vzpomínala na to, že to není tak dávno, co jsme tady takhle spolu byli a povídali si. Bylo to poprvé, co jsme si přiznali, že k sobě něco cítíme. Ne, poprvé jsem to přiznala já. Byla jsem sice namol, ale mluvila jsem pravdu. Tehdy jsem si ale vybrala Sebastiana. Sebastian...
Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem na něj myslet. Už nikdy. Přesto se mi hlavou honilo, co asi teď dělá. Má už někoho nového? Je sám? Myslí na mě taky někdy? Ne. Přestaň.

C: "Penny for your thoughts?"
Na co myslíš?

"Why didn't any of your relationships last?"
Proč ti to s nikým nevydrželo?

C: "Oh. I don't know. Not everyone can handle the pressure, I guess."
Hm. To nevím. Ne každý asi unese ten tlak.

"So it always ended because of that?"
Takže to vždycky skončilo jen kvůli tomu?

C: "Well, not always. Sometimes you realize you don't see a future with them."
No, vždycky ne. Někdy si uvědomíš, že s nimi nemáš žádnou budoucnost.

"Yeah, but still... Haven't you met anyone that you really loved? Like- the one, you know?"
Jo, ale i tak... Copak jsi nikdy nepotkal nikoho, koho bys opravdu miloval? Jako- tu pravou, víš?

C: "I don't know."
Netuším.

"I think you'd know if you had. You always know."
Myslím, že kdyby ano, věděl bys to. Ví to všichni.

C: "Well, have you?"
No a ty někoho takového máš?

Neodpověděla jsem hned. Moje první láska byla taková. Celých dlouhých pět let jsem věděla, že to tak je. Jako ve filmu. Pak to ale skončilo. Bylo to jako setřít první los v životě a vyhrát jackpot; byla jsem přesvědčená, že nic takového už mě zkrátka potkat nemůže. Pak se to ale stalo znovu se Sebastianem. Sice jen na pár měsíců, ale cítila jsem se díky němu jako znovuzrozená. Mohla jsem být opět sama sebou. Teď jsem nad tím ale zauvažovala a nebyla si jistá, jestli to tak opravdu bylo. Chci říct, bylo to Sebastianem nebo tím, že odváděl mou pozornost od Chrise? Když jsem s ním totiž celou dobu nebyla zavřená doma, dokázala jsem ho mnohem více ocenit. V jednom kuse jsem na něj nekřičela a místo nekončících hádek jsme byli schopni se spolu normálně bavit. Tehdy jsem poznala, že mu na srdci leží jen mé dobro a udělal by cokoliv, abych byla šťastná.