Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 3~

-O MĚSÍC POZDĚJI-

Posledních pár týdnů jsem měla pocit, že zkazím vše, na co sáhnu. Pořád jsem nemohla najít práci a mé úspory se začaly výrazně zužovat, ať jsem šetřila, jak jsem chtěla. Půjčit si peníze nepřipadalo absolutně v úvahu, tak jsem se psychicky připravovala na to, že tuhle kapitolu svého života budu muset předčasně ukončit. Nikdy jsem se necítila hůř. Předsevzala jsem si, že tady budu žít spokojeně; nechtěla jsem udělat díru do světa nebo něco takového, jen si najít slušnou práci a žít svůj život někde daleko od toho zapadákova, ze kterého jsem přijela. Jednoduše jsem chtěla být pyšná aspoň na jednu jedinou věc, ale teď si připadám jako troska, který nikdy nic nedokázala.

Kvůli tomuhle jsem nedodělala školu, pracovala jsem každý den od rána do večera v rychlém občerstvení za minimální mzdu, abych našetřila dost peněz na letenky, stěhování, byt v L.A. a život tam na pár měsíců, než seženu zaměstnání, které pokryje polovinu nájmu, nezbytné účty a stravu. Bohužel, s prací to tady bylo složitější, než bych čekala. Přestože anglicky mluvím celkem obstojně, o cizince nemají nikde zájem. Ani v tom blbém Mekáči. Nemám řidičák, abych dělala poslíčka nebo taxikáře, proto jsem věnovala část úspor na sebevzdělávání, nakoupila jsem cédéčka s různými audiostopami pro slovní zásobu a fráze z profi odvětví - obchod, podnikání, cestovní ruch, gastronomie... prostě na co si vzpomenete. Každý den jsem byla schopná si na výuku vyhradit minimálně dvě hodiny, ale v minulém týdnu jsem se k tomu nedostala vůbec. Neměla jsem to v povaze, ale věděla jsem, že to podvědomě pomalu vzdávám.

Když už jsem se chtěla zvednout z gauče, že půjdu aspoň do parku na čerstvý vzduch, vytrhla mě z myšlenek Marie, která právě vcházela do dveří. Podle jejího smíchu a těžkých kroků, které následovaly, jsem poznala, že není sama. Nesnášela jsem, když si domů vodila lidi v mé přítomnosti, měly jsme pravidlo, že vždycky dá vědět předem a já klidně vypadnu. Někdy se ale bavila tak dobře, že na to zapomínala. Stejně jsem chtěla jít ven, tak jsem se rozhodla, že jí to tentokrát prominu, ale jakmile jsem vstala, okamžitě jsem si to zase rozmyslela.

M: "Ahoj, ahoj!" Nevinně se usmála a já jí pozdrav oplatila kývnutím. "Takže, tenhle chlapík na mě 'náhodou' narazil na ulici a hučel do mě nějaký nesmysly tak dlouho, dokud mi ho nebylo líto a nevzala ho s sebou. Nechám vás o samotě, ale rozhodně chci pak vědět, co se tady dělo! Zabít mě můžeš až pak." S mrknutím za sebou zavřela dveře dřív, než jsem jí stačila říct, že to bude bolestivá smrt.

C: "Hey! It's Chris, remember? We met a couple of days ago."
Ahoj! Chris, pamatuješ? Potkali jsme se před pár dny.

"Uhm, yeah. Do you think people forget you?"
Ehm, jasně. Myslíš, že lidi na setkání s tebou zapomínají?

C: "Not really, no. I just didn't want to sound cocky."
No, to ani ne. Jen jsem nechtěl znít namyšleně.

"So you did think I'd know exactly who you are?"
Takže sis myslel, že budu přesně vědět, kdo jsi?