Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 27~

Opravdu se mi strašně ulevilo, když jsem měla byt sama pro sebe. Tak dlouho mi všichni odepírali svobodu, až se pro mě stala něčím posvátným. Popravdě jsem si trochu připadala, jako bych dělala něco nezákonného, i když jsem jen o samotě posnídala. Značná část té tíhy, kterou jsem posledních pár měsíců cítila, ze mě opadla a já se rozhodla, že to oslavím. Vyjdu si ven.
Nebyl to žádný extrémní výstřelek, ale i tak jsem měla ohromnou radost z toho, že jdu sama. Jasně, u Chrise jsem taky občas byla sama, ale bylo to pořád něco jiného; vždycky jsem počítala s tím, že se dříve nebo později vrátí. On tam byl doma, ne já. Přehodila jsem si kabelku přes rameno a seběhla schody dolů. I příroda jako by mě vítala zpátky; konečně přestalo pršet a sluníčko pomalu stoupalo stále výš. Neměla jsem žádný plán trasy, takže jsem jen bezcílně bloumala poloprázdnými ulicemi. Takhle časně jsem se ani nebála, že někde zabloudím.

Zrovna jsem zašla za roh. Musela jsem párkrát zamrkat a ujistit se, že nesním. Přihlouple jsem zůstala stát na místě, než jsem si uvědomila, jak směšně musím vypadat. Rázem se mi z hlavy vykouřilo úplně všechno. Neexistovalo prostě nic jiného, jen on. Tady.
Zašátrala jsem v kabelce a našla mobil, do kterého jsem roztřesenýma rukama vyťukala známé číslo. Přiložila jsem si ho k uchu a litovala, že jsem si nevzala sluneční brýle, abych skryla svůj nevěřícný výraz. 

"Marie!" Snažila jsem se nekřičet, ale všechno uvnitř mě vybuchovalo.

M: "Jo? Co je?" Odpověděla nepřítomně.

"Umírám. Panebože, já doopravdy umírám." Dělalo mi problém se mezi jednotlivými slovy nadechnout, tak jsem jen bezmocně sípala. Připadala jsem si uboze. Vždycky jsem se smála, když jsem viděla, jak se fanynky psychicky hroutí a neovladatelně pláčou, když uvidí někoho z nich. Já to plánovala tak, že budu vždycky v pohodě, ale ve skutečnosti je to prostě něco jiného.

M: "Lucie, co se sakra děje?" Ať už dělala cokoliv, tupé bouchnutí mi napovědělo, že to šlo stranou. Nechtěla jsem ji vyděsit, ale jako bych zapomněla všechna slova, která znám. Měla jsem v hlavě úplně vymeteno.

"Nemůžu mluvit. Teda, nemůžu ani dýchat."

M: "Lucie! Okamžitě mi řekni, co se děje!" Slyšela jsem, jak její panika narůstá do nebeské výše. Musím přece ze sebe dostat aspoň něco kloudného, jinak ze mě dostane infarkt.

"Je tu Niall. Přímo přes cestu." Zašeptala jsem, aby mě někdo neslyšel. Došlo mi, že na něj pořád zírám, tak jsem sebou mrskla a natočila se k němu bokem, abych aspoň nevypadala tak nápadně.

M: "Niall? Jako z One Direction?" Dovtípila se.

"Jo jako zkurvenej Niall Horan! Já sebou asi seknu. Jo." Stále jsem ztěžka oddechovala. Posupně se mi zase zpomalil tep, když jsem ho najednou neměla na očích.

M: "Kde je? A kde jsi ty?"

"Jsem ve městě. Myslím, že na někoho čeká. Co mám dělat? Co mám do prdele dělat?!" Panikařila jsem. Jako malá.