Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 25~

-O DVA DNY POZDĚJI-

Nečekala jsem, že by mi bylo lépe takhle brzo. Měla jsem ale za to, že bych se alespoň mohla v klidu vyspat. Na to, že jsem skoro celé dva dny od našeho rozchodu (dalo se tomu vůbec říkat rozchod, když jsme spolu oficiálně tvořili pár jen několik hodin?) proležela nehybně v posteli, spánek se ne a ne dostavit. Navíc, když už se mi podařilo zabrat, spolehlivě mě budily noční můry.
Mé dveře zůstávaly zamčené. Asi po deseti neúspěšných pokusech Chris vzdal svou snahu mě dostat na vzduch nebo mi dělat společnost. Vycházela jsem ven pouze v nejnutnějších situacích, a sice na toaletu; vždycky jsem přitom trpělivě čekala, až budu v domě sama. Ať Chris chtěl nebo ne, pořád zůstával celebritou a nemohl se mnou trávit dvacet čtyři hodin denně. To mi v téhle situaci absolutně vyhovovalo.

Ani nevím, co mě nutilo setrvávat ve své nečinnosti. Ještě více jsem ale přemýšlela nad tím, jak to zvládám střízlivá. Došlo jsem k závěru, že Sebastianova zrada mě zanechala prázdnou jako odhozenou skořápku od vejce. Byla jsem si jistá, že neexistovalo nic, co by mě toho pocitu zbavilo, takže nemělo ani cenu to zkoušet. Nacházela jsem se tak opět ve stejném stavu jako před mnoha měsíci, jen s tím rozdílem, že mi krev neředil líh. Zůstávat při vědomí a snažit se zahnat nepříjemné myšlenky bez vnějšího zásahu by bylo nesnesitelné, pokud bych se ovšem nenacházela ve stavu, kdy mi bylo stejně všechno jedno. Na čem vlastně záleželo?
Nihilistické myšlenky mě držely ještě dalších pár dní. Pláč střídal spánek a ve snech mě pronásledovali muži, díky kterým jsem už nehodlala nikdy nikomu věřit. Z těchto běsů jsem se pak probouzela se studeným potem na čele a horkými slzami na tváři. A tak pořád dokola.

Neměla jsem vůbec tušení, kolik je hodin nebo jaká část dne vlastně je, ale nutně jsem potřebovala na záchod. Problém byl v tom, že pokud mi sluch stále sloužil, Chris vysedával v obýváku na gauči. Neslyšela jsem ho, ale doléhaly ke mně zvuky televize. Rozhodla jsem se to risknout a tiše jako myška jsem vyklouzla ze dveří své ložnice. Opatrně jsem za sebou v koupelně zamkla. Nezaregistrovala jsem žádný pohyb, takže jsem byla schopná v klidu vykonat potřebu. Mohlo mě prozradit spláchnutí, ale věděla jsem, že než by si Chris uvědomil, co se děje, byla bych dávno zpátky s dveřmi bezpečně zamčenými. Jakmile jsem ale vyšla z koupelny, mému perifernímu vidění neušla postava, která za sebou zrovna zabouchávala hlavní vchodové dveře. Můj první instinkt byl jasný - okamžitě se schovat do pokoje. Něco tady ale nehrálo. Vteřina, kterou jsem váhala, poskytla návštěvníkovi dost dlouhou dobu na to, aby mě oslovil.

S: "Lucy? Hi."
Luci? Ahoj.

Zůstal stát u dveří. Měla jsem nepříjemný pocit. Jako by se bál, že mě vyplaší.

"Scott?"
Scotte?

Můj hlas zněl po mnoha dnech zarytého mlčení cize.

S: "Yeah. I came here to see Chris."
Jo. Přišel jsem za Chrisem.

"He's in the living room."
Je v obýváku.

Nasměrovala jsem ho a přála si, aby mě nechal na pokoji. Nebo ne? Možná jsem potřebovala někoho nestranného. Někoho, u koho jsem měla jistotu, že nemá důvod mi lhát nebo mi dávat falešný pocit bezpečí.

S: "I thought he wasn't home."
Myslel jsem, že není doma.

Zamračil se.

S: "We've just talked and he said he was gonna meet me here later."
Teď jsme spolu mluvili a říkal, že dorazí později.

"Oh."
Aha.

Odmlčela jsem se. Musela jsem Chrisův odchod zaspat. Pravděpodobně zapomněl vypnout televizi. Nebo ji nechal hrát, abych se necítila sama.