Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 1~

-O PÁR MĚSÍCŮ POZDĚJI-

Byly skoro tři hodiny; málem jsem vyletěla z kůže, když jsem se podívala na hodinky. Sakra. Můj první pohovor na normální práci a já přijdu pozdě! Přidala jsem do kroku a přemýšlela, jestli nemám zavolat a omluvit se, že budu mít zpoždění. Vytáhla jsem mobil z kapsy saka a vyhledala kontakty. Ne, ne, ne... Kde to je? Cítila jsem, jak ve mně narůstá panika. Zapomněla jsem si to číslo uložit, ale snad mě zachrání internet; zadala jsem do vyhledávače jméno firmy, ale v dalším okamžiku se skácela k zemi. A ještě k tomu celá mokrá.

C: "Oh my God, I'm so so sorry. Are you alright?"
Proboha, moc se omlouvám. Jsi v pořádku?

Uchopila jsem ho za ruku, kterou mi nabízel, a když jsem konečně stála opět na nohou, měla jsem problém se na nich udržet.

"Chris Evans." Rozhodně jsem neměla v úmyslu to říct nahlas, ale šeptem mi to přeci jen uniklo.

C: "Are you okay? I didn't see you there, you have to forgive me."
Není ti nic? Vůbec jsem tě neviděl, promiň mi to.

"No, yeah. Oh no!"
Jasně. Ale ne!

Přinutila jsem se vrátit zpět do reality. Uvědomila jsem si, že když do mě vrazil, vylil na mě celou kávu. To je snad sen a noční můra v jednom. 

"What did you do? Oh my God, oh my God, I'm having an interview in less than fifteen minutes!"
Cos to provedl? Panebože, panebože, ani ne za patnáct minut mám pohovor!

Ještě jednou jsem zkontrolovala hodinky a začala ztěžka oddychovat. Pokud tu práci nedostanu, tak jsem tady skončila.

C: "Oh, I'm really sorry. Is there anything I can do?"
Opravdu se moc omlouvám. Můžu pro tebe něco udělat?

"Well, no, what could you? There's no way I'm gonna make it on time without looking like a mess! I'm so sorry, I really have to go now, but it was nice to meet you."
No, ani ne, co asi? Teď už to nestihnu, aniž bych vypadala jako čuně. Promiň, musím jít, ale ráda jsem tě poznala.

Nechala jsem ho tam stát zmateného, ale co mi zbývalo? V L.A. potkáte někoho slavného každou chvíli, a i když jsem se přistěhovala teprve před třemi měsíci, troufám si tvrdit, že už jsem si na to trochu zvykla. Teď je ale důležité, abych myslela na sebe. Mé šance na práci, díky které nebudu muset jet zpátky domů, se ztenčovaly s každou minutou, se kterou nabíhalo mé zpoždění.

Už jen kousek.