Endgame [CHRIS EVANS CZ/ENG FF]

~part 30~

-SOBOTA CHVÍLI PŘED VYSTOUPENÍM-

Dorazila jsem do šatny později, než jsem měla v plánu. Chris se se mnou pořád hádal, že pojedeme spolu, ale já tady prostě potřebovala být dřív než on. Než jsme se stihli domluvit na něčem, co by vyhovovalo oběma, bylo už dost pozdě. Celou cestu jsem ho proklínala. U vchodu jsme se rozdělili.
Předávání probíhalo klasicky v Radio City Music Hall. Byla to obrovská budova, která navenek hrála všemi možnými barvami a (pokud to vůbec šlo) uvnitř byla dokonce ještě impozantnější. Už jsem neměla čas si před vystoupením prohlédnout pódium, ale znala jsem ho dobře z televize. Nemohla jsem uvěřit, že za chvíli tam budu i já. Šatna byla na konci chodby, na jejíž druhé straně byly dveře do místnosti, odkud vede vstup na jeviště. Už teď jsem slyšela odlehlý smích, cinkání skleniček a spoustu hlasů.
Zavřela jsem za sebou, abych se mohla soustředit. Přeci jen jsem se potřebovala nachystat v rekordním čase. Podle mého odhadu jsem měla ještě přes hodinu čas, ale nebyla jsem jediná, kdo potřeboval šatnu využít. Všichni se museli řídit přísným harmonogramem.

Položila jsem si tašku na zem a hned ji zase otráveně zvedla, když mi začal vyzvánět mobil. Ségra? Neozvala se už celé týdny. Vždycky si vybere ten nejnevhodnější okamžik. Ale chyběl mi domov; když se Marie nevrátila, neměla jsem si už ani s kým povídat, tak jsem hovor přijala.

"Nazdar! Nikdy neuhodneš, co se-"

K: "Ne, Luci, teď není vhodná chvíle." Přerušila mě. Z jejího hlasu jsem poznala, že něco není v pořádku.

"Stalo se něco?" Zeptala jsem se opatrně a tiše doufala, že se mi to jen zdá.

K: "Vlastně jo. Prosím tě, hlavně nepanikař."

"Co se děje?" Jak jsem po tomhle mohla nepanikařit? Zbláznila se?

K: "No, víš... Stala se taková nehoda a-"

"Proboha." Na okamžik jsem se odmlčela "Kdo?" Bylo mi jasné, že by nevolala, kdyby byli  všichni v pořádku.

K: "Marie, ona..." Marie? To snad ne. To ne. Prosím, jen to ne.

"Ne... ne. Ne!" Opakovala jsem. "Co se stalo? Mluv!"

K: "J-je v nemocnici."

"To snad ne... a- a?"

K: "Prosím tě, promiň, já jen... Musela jsem ti zavolat. Já vím, že pro ni teď nemůžeš nic udělat, ale přišlo mi to tak nefér, že bys o tom nevěděla-"

"Mluv, Kateřino!" Skočila jsem jí do řeči. Potřebovala jsem, aby mluvila k věci.

K: "Nevypadá to s ní dobře. Nějaký idiot ji naboural a-a... Já přesně nevím, co jí je, její máma mluvila s tou naší, takže to vím od ní." Brečela. Nedokázala jsem říct, jestli jí někdo zakázal, aby mi to řekla, ale přišlo mi divné, že mi volá zrovna ona.

"Můžeš se, prosím tě, už vymáčknout?" Docházela mi trpělivost.

K: "Leží na JIPce. Je na přístrojích, po operaci a před sebou ještě nějaké operace prý má. Luci, ona... říkali, že bojuje o život. Nevíme, jestli to zvládne."

"Panebože..." Začala jsem se třást. Potřebovala jsem se posadit, ale nebylo kam, tak jsem jen nervózně přecházela po místnosti.

K: "Promiň, musela jsem ti to říct. Nevíme, kolik má času."

"Díky, že jsi zavolala. Vyřiď mámě, že přiletím, jak to bude možné." V duchu už jsem se viděla v letadle na cestě domů.

K: "Ale- ale ty jsi..."