Odrážeč //George Weasley

Kapitola první

Z AZKABANU UTEKL VĚZEŇ!

AZKABANSKÝ SKANDÁL: PRVNÍ VĚZEŇ, KTERÉMU SE PODAŘILO UTÉCT

MOZKOMOROVÉ NA KAŽDÉM KROKU!

SIRIUS BLACK, NEBEZPEČNÝ ZABIJÁK

„Ach bože. To snad už neexistuje nějaké jiné téma, než azkabanský skandál?" zaúpěla jsem a naštvaně odhodila noviny, ve kterých se už od půlky prázdnin nepíše nic jiného.
„To víš, je to velký skandál. Ještě nikdo z Azkabanu neutekl." Olivie pokrčila rameny.
Olivie je moje kamarádka, se kterou se známe už od prvního setkání ve vlaku. Má krátké hnědé vlasy a tmavě hnědé, až černé oči. Narozdíl od svého bratra není tak závislá na famrpálu, takže její náladu nijak neovlivňuje prohraný nebo vyhraný zápas. Často svého bratra sprdne za to, že mu na tom tolik záleží. Na druhou stranu se mu nedivím, vždyť je kapitán týmu. Co je ale vtipné na těchto sourozencích je to, že jediné, co mají nejpodobnější, je jejich jméno. Olivia a Oliver Woodovi.
„Tento rok vůbec nezačíná dobře. Co teprve NKÚ. Začínám se trochu bát." pousmála jsem se.
„No vidíš. Úplně jsem zapomněla, že nás tenhle rok čekají zkoušky." vrhla na mě vyděšený výraz.
„Zdravím dámy." ozval se za námi známý hlas. Dotyčný přišel k nám.
„Nejsme tak staré." odpověděla jsem se smíchem.
„Tak pardon, slečny." zasmál se Oliver a sedl si vedle své sestry. Jeho zrak spočinul za novinách.
„Snad nemáš strach." dobírala si ho jeho sestra.
„Ne. Ale chtěl bych vidět tebe, kdyby před tebou stál." ušklíbl se na ni Oliver.
„Měli jste schůzku s týmem?" zeptala jsem se, když jsem viděla Oliverův famfrpálový svetr.
„Jo jo, měli. Nikoho teď naštěstí shánět nemusíme, jsme kompletní." z jeho hlasu byla znát obrovská úleva.
„Kdy vás vůbec čeká první zápas?" podívala jsem se na něj zvědavě. Olivie se do našeho rozhovoru nezapojila.
„Za měsíc. Ale mám docela strach z těch moskomorů, co nám teď hlídají školu." podíval se do ohně, který nám plápolal ve společenské místnosti.
„Taky z nich nemám radost." přikývla jsem.
„Ještě udělají Azkaban z téhle školy." usmála se Olivie. My po ní s Oliverem hodili děsivý pohled.
„Někdy jsi fakt jako psychopat Olivie." řekl Oliver a odšoupl se od ní.
„Říká ten, který by strávil 24/7 na koštěti a hrál famfrpál." Olivie se na něj sladce usmála. V tu samou chvíli se rozrazily dveře a v nich se objevila dvojčata, úplně vysmátá a udýchaná, že sotva popadala dech.
„Co jste vyvedli?" zeptala se s úsměvem Olivia.
„Zavřeli jsme Filchovi kočku do Komnaty nejvyšší potřeby." řekl Fred a sotva dýchal.
„To teprve školní rok začal." zasmála jsem se a Fred s Georgem padli do pohovky.
„To bylo na rozjezd." zasmál se George a v očích se mu objevily jiskřičky. Začala jsem se červenat, proto jsem rychle pohledem uhla a zadívala se do ohně. Vůbec jsem nechápala, proč se kruci červenám. Tohle se mi nikdy, nikdy nestalo. Tak proč teď? Určitě vypadám jako blbec, Merline. Ale to červenání bude určitě tím, jaké je tady vedro, ano určitě. Celou dobu sedím u ohně, takže to bude ta záminka k mému červenání. Z hluboka jsem vydechla a to mě trochu uklidnilo.
„Jess? Jsi v pořádku?" zeptal se rychle Oliver.
„Jo jo, jen jak sedím u toho ohně dlouho, tak mi začíná být pomalu vedro." usmála jsem se. Olivie se na mě podívala a povedla obočí. Určitě mi nevěří.
„No ono tady není zase takové teplo. Mně je akorát a to mám svetr. Není ti špatně?" přišel ke mně Oliver a svou ruku mi položil na mé čelo. Oliverova starost o mě by mi za jiných okolností byla velice příjemná, ale zrovna teď jsem se cítila víc a víc trapně.
„Ne, je mi fajn." usmála jsem se na něj.
„No teplotu fakt nemáš." odpověděl a dal ruku z mého čela dolů.
„Sedni si, ty jeden lékouzelníku." Olivia svého bratra stáhla na pohovku a Oliver se posadil.
„Chtěl jsem ji jen pomoct." ohradil se Oliver na svou sestru, která se smála od ucha k uchu.
„No jasně-" začala Olivie.
„Děkuju Olivere." poděkovala jsem mu a dala svou ruku na jeho rameno. Oliver se na mě usmál a Olivie vraždila pohledem. Fred s Georgem se mezitím vydýchali.
„Jak myslíte, že to snáší Harry?" ozval se Fred a díval se na noviny, které jsem před dvaceti minutami tak naštvaně odhodila.
„Co to má společného s Harrym?" podívala jsem se nechápavě na Freda a George.
„No emmm," začal George, „víš, rád bych ti to vysvětlil, ale tady je to jaksi červená zóna."
„Horší vysvětlení jsem jaktěživ neslyšel." ozval se Oliver a já se začala smát. Ihned se ke mně přidal Fred, George, Oliver i Olivia.
„Chci tím říct," začal znovu George, „že by se tady mohl kdykoliv objevit."
„Doufám, že myslíš Harryho a ne Blacka." podotkla Olivie.
„Ano, myslím Harryho." bylo vidět, že George už to jeho vysvětlování přestává bavit.
„Dobře, takže jestli to chápu správně, nemůžeš mi to vysvětlit tady," ukázala jsem rukami na podlahu, čímž jsem naznačila tuhle místnost, „protože by se tady on" ukázala jsem směrem ke dveřím, „mohl objevit."
„Ano, přesně tak." kývl George.
„Takže mi chcete říct, že nebudu vědět o co jde. Jako jediná." rozhlédla jsem se po ostatních.
„Taky moc nevím, o co jde. Nikdy jsem se moc v jeho minulosti nevyznal, kromě té vraždy teda." podotkl Oliver.
„Mluvíte tady o něm jako o Vol- no vy víte." podotkla Olivia.
„George s tím začal." zasmála jsem se. George vstal a jemně mě strčil. Já jsem se sedu padala na pravý bok a těžce jsem se smíchem zvedla. Stejně tak se smáli i ostatní.
Společně jsme tam seděli a povídali si. Nikdo z nás už nechtěl navázat na téma Sirius Black a Harry Potter. Nikdy jsem nebyla z toho tak vedle jako teď, když se Fred zeptal na otázku, jak to asi snáší Harry. Harryho jsem měla ráda, párkrát mi i pomohl, abych nebyla středem Protivových vtípků.