Odrážeč //George Weasley

Kapitola čtyřiadvacátá

To, že mi George řekl, že mě by mě měl vidět naposledy, mě opravdu zarazilo.
„Prosím? Proč bys mě měl vidět naposledy?“ trochu jsem se usmála, ale spíš mi to přišlo děsivé než směšné.
„Měl jsem sen. V tom snu jsi byla ty a nějaký chlap. Ten chlap,“ zlomil se mu hlas a podíval se jinam. Pro mě to bylo bolestivé, dívat se na něj takhle, „nejprve na tebe použil kletbu cruciatus a potom, když jsem já s tvým tátou se snažili ti běžet napomoc, on si nás všiml a.... Zabil tě.“ viděla jsem jednu mašličkou sluzičku, která si vybírala cestu dolů po jeho tváři. Přišla jsem k němu a pořádně ho objala.
„Neboj se, byl to jen zlý sen.“ dala jsem mu pusu na tvář a vzala si svůj batoh. „Teď už ale musím jít. Měj se.“ George mi jen zamával a sedl si na postel, na které jsem strávila pár nocí.
„Buď opatrná.“ uslyšela jsem George, když jsem překročila práh pokoje.
„Budu, slibuju.“ otočila jsem se na něj a jakmile jsem se na něj přesvědčivě usmála. Šla jsem doku do kuchyně, kde na mě čekal táta a loučil se s Weasleyovými. Také jsem se rozloučila a společně jsme odešli.
„Kam jdeme teď?“ zeptala jsem se.
„Za mým starým přítelem.“ táta vzedl ruku a já věděla, že nastane další přemístění. Taky se tak stalo.
Objevili jsme se na ulici, kterou jsem nepoznávala. Jakmile ale táta vyřkl pár slov a před námi se objevil dům Blacků nebo také Fénixův řád, poznala jsem to místo. Vešli jsme dovnitř. V hlavní síni na nás čekal někdo, koho jsem se dříve bála a dnes je to člověk, bez kterého by si jeden můj známý nepředstavil nový život.
Sirius nás hned uvítal. Krátura, domácí skřítek sloužící rodině Blacků, nám přinesl nápoj a nějaké sušenky.
„Takže, našli jste je?“ zeptal se Sirius mého táty. Nejspíš mluvil o těch lidech, které jsme chtěli najít my ale nakonec našli oni nás a my se potom schovali. Dávalo mi to smysl. Asi jako jestli bylo první vajíčko nebo slepice. Takže asi tak.
„Našli jsme je. Nebo respektive, oni našli nás. My se potom byli nuceni schovat.“ řekl Siriusovi táta.
„Ani se nedivím.“ uznal Sirius.
„Haló, já tomu stále ještě nerozumím!“ přihlásila jsem se o svá práva. Chtěla jsem vědět pravdu.
„Víš,“ začal táta, „Sirius není jediný, kdo z Azkabanského vězení utekl. Jenže, je jediný, komu se za 300 let povedlo utéct, aniž by o tom někdo věděl. Podle věstby profesorky Trelawneyové, se měl ten večer, kdy jsme odhalili Petera vrátit ke svému pánovi. A jelikož se jako náctiletý stal zástupcem ty víš koho, museli jsme ho najít a přesvědčit se, zda je to pravda.“ vysvětlil mi.
„Aha. A ti ostatní?“ zeptala jsem se na ty další, co tam byli.
„Ty jsem nepoznal.“ přiznal táta a pokrčil rameny.
„Tak tím je to jasné. Je to ještě horší, než jsme si mysleli.“ shrnul Sirius a napil se ze své sklenice.
Z hluboka jsem se nadechla. „Hele, za pár týdnů začíná šk-“ chtěla jsem odpovědět větu.
„Za 10 dní.“ opravil mě táta.
„Dobře,“ přiznala jsem poraženě, „za deset dní je škola. Bude tam Brumbál, ne? Mělo by to být v pořádku ne? Nic se nikomu nestane, že?“
„No budeme muset doufat v Brumbálově neporazitelnosti.“ přiznal Sirius. Táta a já jsme se na sebe podívali. Oba dva nás to vyděsilo. A to táta nevěděl o Georgově snu. To bych si ani nemohla dojít na záchod sama.
Došla jsem do svého pokoje. Položila jsem batoh a podívala se z okna. Londýn byl v letních měsících krásný. Raději jsem ho měla v podzimních barvách. Někdo mi zaklepal na dveře. Když se dveře otevřely, stal v nich táta.
„Přišel ti dopis z Bradavic. Učebnice na další rok.“podal mi dopis. Hned jsem ho otevřela, přečetla seznam a s tátou jsme ihned vyrazili sehnat potřebné věci.
V Příčné ulici bylo plno lidí. Studenti byli doprovázeni svými rodiči a sháněli potřebné věci do školy. Stejně tak jako my. Nákupy nám celkem trvalý dvě a půl hodiny. Po tomhle nákupním maratonu jsme neměli jinou touhu, než se umýt a jít si sednout nebo v nejlepším případě si jít lehnout.
Ještě ten večer jsem poslala Georgovi dopis. Napsala jsem mu, že je vše v pořádku a že se nemá čeho obávat. Vše bude v pořádku. Tedy alespoň doufám.

Dny utíkaly a kratily se i prázdniny. Většinou jsem trávila dny sama v domě. Táta a Sirius řešili situaci s Bartym. Táta chodil ven a Sirius byl něco jako detektiv s domácím vězením. Spíše sbíral informace a hledal mezi nimi spojitosti. Moc jim to ale nešlo. Další zprávy o Bartym a jeho útěku, nebo o místě jeho současného pobytu nebyly známé. Stály jsme na mrtvém bodě.

První den září jsem se se všemi sešla na nádraží 9 a 3/4. Olivie tam na mě čekala. Už ale bez svého staršího bratra. Poté začalo pátrání po volném kupé. Našli jsme ho, ale soukromí nám moc dlouho nevydrželo. Kde se vzali, tu se vzali Weasleyovi dvojčata. Kluci vytáhli svůj kufřík se žertíky a bylo po klidu.