Odrážeč //George Weasley

Kapitola pátá

Hledala jsem mezi knihami nějakou vhodnou, která by nám mohla pomoct. Místy mezi knížkami byla mezera, takže jsem mohla vidět George, jak je zábraný do vybírání té pravé knihy. Je roztomilý. Nevědomky jsem se usmála. Když mi to ale došlo, tak jsem rychle zavrtěla hlavou, abych se vrátila do reality. Pohlédla jsem nahoru, do vyšších regálů a tam uviděla onu knihu.

Přípravy obtížných lektvarů

Stoupla jsem si na špičky a snažila se na knihu dosáhnout. Byla na mě ale moc vysoko a i tak jsem se s těží dotýkala regálů, na kterém kniha stála. Z nenadání mě ze zadu objala něčí paže a tou druhou se natáhl pro knížku.
„Mám ji." řekl George, ale stále mě nepouštěl.
„Mám takový dojem, že jsem tu knížku našla já." usmála jsem se a dívala se mu stále do očí. Svým zrakem sklouzl na mé rty a pak zpátky na mé oči. Věděla jsem, co se bude dít. Vůbec mi to nevadilo, možná jsem po tom i toužila. Naše rty byly od sebe maličký kousek, že by se sotva mezi ně vešel papír.
O kousíček dál se ozvala rána. Oba dva jsme se lekli a rychle se od sebe odtáhli.
„POZOR NA TY KNIHY!" rozkřičela se knihovnice.
„Raději půjdeme." řekla jsem a mířila ke stolu. George mi byl v patách.
Listovali jsme knihou a hledali postup přípravy pro Felix Felicis.
„Tady to je." řekla jsem potichu a ukázala na nadpis v obsahu. George nalistoval stranu. Tak začala naše debata o tom, co napsat na pergamen a co ne. Rozhodli jsme se napsat i základní informací ke každé surovině, abychom měli popsaného co nejvíce místa na pergamenu.
Seděli jsme tam možná tři hodiny a nás rozhovor se točil jedině okolo úkolu z lektvarů. Mé myšlenky občas sklouzly k momentu, který se odehrával před pádem knihy.
„Konečně hotovo." řekl vítězoslavně George a zavřel knihu.
„Hotovo." řekla jsem i já úlevně a složila pergameny dohromady. Celou dobu jsem na sobě cítila Georgův pohled.
„Půjdeme na večeři? Už mám docela hlad." řekla jsem, když se ozval můj žaludek.

„Jo jo, taky už mám docela hlad." usmál se a začal si uklízet věci. Poté odnesl knížku na původní místo a my odcházeli do Velké síně, kde seděli Fred s Oliviou. Neprohodili s námi ani jediné slovíčko, pouze ahoj. To mi přišlo divné.
K

dyž jsem byla sama na pokoji s Olivií, nedalo mi a musela jsem se zeptat.
„Hele Olivie, děje se něco?" sedla jsem si na postel a koukala se na ni. Ona si povzdechla.
„Víš, s Fredem jsme šli za vámi do té knihovny. No a... Když jste se málem políbili, tak jsem nechtěně shodila knížku z regálu." při tomhle jsem nevěděla, jestli mám na ni být naštvaná, nebo se začít smát a nic si z toho nedělat. Okamžitě jsem se ale rozhodla pro tu druhou možnost.
„Vy jste trubky, vy dva." smála jsem se a šla obejmout moji zdrcenou kamarádku.