Odrážeč //George Weasley

Kapitola sedmá

„To není možné.“

Stále jsem upírala svůj zrak ke strašidýlku, které mělo šibalský úsměv.
„Mého taťku zabili. Řekla mi to... “ řekla jsem a měla slzy v očích.
„Tvá matka. Rosaline O'Brienová. Pamatuju si ji. Měla světlé vlasy, světlejší než ty sama, kamarádila se s Lily Evansovou, Potterovo matkou. Rosaline měla velké srdce, dokázala mít ráda každého.... Každého netvora.“ šibalský se usmál.
„Netvora... Jak to myslíš?“ měla jsem pocit, že omdlím.
„Kdo ti zabil tatínka?“ vznesl se víc do vzduchu, kde udělal otočku.
„Šedohřbet.“ odpověděla jsem skoro neslysně.
„A co když to není pravda?“ vznesl se a díval se mi do očí.
„Ne... Lžeš...“ kroutila jsem záporně hlavou. Můj táta je mrtvý. Zabili ho krátce před tím, než jsem se narodila.
„A proč bych ti lhal?“ zeptal se naoko ublíženě.
„Protože to děláš skoro pořád, rád si z lidí střílíš.“ odpověděla jsem rozhodně.
„To máš pravdu, rád si z lidí střílím, ale v tomhle bych ti nelhal. Přísahám.“ zvedl ruku na čestné slovo, „Teď se tě zeptám, víš co je ten Šedohřbet zač?“ podepřel si hlavu svými rukami a lišácky se dál usmíval.
„Vlkodlak.“ začala jsem se klepat a těžce se mi dýchalo.
„Ano, přesně tak. Teď si dej dvě a dvě dohromady. Tvá matka měla ráda každého netvora a tvého tatínka Šedohřbet nezabil. Ale poranil. A co se stane člověku, když ho pokouše vlkodlak?“ udělal ve vzduchu další otočku.
„Stane se vlkodlakem.“ řekla jsem potichu. Pokud mi Protiva říká pravdu, znamená to, že jsem žila celý život ve lži a můj táta stále žije?
„Chytrá holka. A teď, když ti řeknu, že tvého tátu Šedohřbet pokousal ještě jako malého kluka a s tvou matkou se seznámili tady na této škole. A přesto, že tvá dráha matka věděla, co je on zač, stejně ho měla ráda, i jako netvora, který se z něj každý úplněk stává.“
„Ale proč.... Proč mi říkala, že je mrtvý? A proč nejsem nestvůra já?“ tohle otázku jsem konečně vyslovila nahlas.
„Protože jsi žena. Geny tvé matky v tobě převládají víc, než tvého otce. Jsi ojedinělý případ. Proto tě tvůj otec opustil, kvůli tomu, čím je.“ Protiva mě s pobavením sledoval. Já byla bílá jako stěna, můj dech byl nepravidelný a celá jsem se klepala.
„A... Ale...“ snažila jsem se říct smysluplnou větu, místo toho jsem začala koktat.
„Nepředpověděla ti teď něco profesorka Trelawneyová, náhodou?“ usmál se a stále mě sledoval. Já jen kývla.
„A o čem je ta kniha?“ ukázal na knihu, kterou jsem svírala v mé klepající se ruce.
„O zvě.... Zvěro... Zvěromág....“ koktala jsem a Protiva jen kýval hlavou.
„Přesně tak. Pobertové byli také zvěromágové, neregistrovaní. A kvůli komu?“ byla jsem neschopná přemýšlet. Hrozně jsem se klepala a mé slzy si vybojovaly cestu ven. Otevřa jsem knížku, kde byl připsaný vzkaz od Pobertů a četla:
„My Pobertové, slavnostně oznamu...oznamujeme.....“ hlas se mi začal třást a mé ruce se klepaly tak, že se mi obtížně četlo, „... že tato knížka nám pomohla zachraňovat..... Náměsíčníka....“ podívala jsem se na Protivu, který mi pokynul, abych četla dál, „....Náměsíčníka od jeho starosti. Dvanácterák, Tichošlápek a Červíček.“ svou rukou, která se klepala tak, že to snad ani nebylo možné, jsem si utřela svou uslzenou tvář.
„Kdo si myslíš, že ten Náměsíčníka asi byl?“ Protiva se stále usmíval.
„Vlkodlak..... Můj táta.“ podívala jsem se na strašidlo.
„Chytrá holka, po tátovi.“ Protiva udělal další otočku.
“Já....“ chtěla jsem se na něco zeptat, ale ztratila jsem schopnost mluvit.
„Ostatní se stali zvěromágem, to proto to napsali do té knížky. Každý úplněk chodili ven a jako zvířata se proháněli po lese, aby ten úplněk nebyl pro jeho kamaráda tak bolestivý, “ vyhrkl ze sebe, „ale ta knížka, zůstala mezi nimi, Poberty, aby se už nikdo zvěromágem stát nemohl. A ty jsi tu knížku dostala od...?“ vybízel mě k odpovědi.
„Od profesora Lupina.“ řekla jsem neslyšně.
„A jsme doma!“ vykřikl Protiva a mě se zatočila hlava. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Upustila jsem knížku na zem.
„Protivo!“ ozval se hlas na konci chodby.  Nevěděla jsem, kdo to vykřikl. Jediné co jsem si pamatovala, byl ten hlas a Protivův smích.