Odrážeč //George Weasley

Kapitola dvacátá druhá

Poslední den školy utekl velmi rychle. Učitele se s námi loučili a kázali nám, jak se máme chovat o prázdninách a že ještě nemáme kouzlit mimo školu. Klasika posledního školního dne. Co bylo ale jiné bylo to, že po domluvě s tátou, strávím léto v nějakém rádu, kde budou od půlky léta i Weasleyovi. Měla jsem alespoň radost. Ten první měsíc ale budu muset přežít v přítomnosti lidí, které z velkých částí opravdu neznám. Deptalo mě to? Ano. Měla jsem strach.

Hned, jak jsem zaklepala na tátovy dveře od baráku, mi něco přišlo divné. Všude bylo ticho, jakoby tu nikdo roky nebyl. Podívala jsem se na adresu, jestli stojím dobře. Podle všeho ano. Tak proč to vypadalo, jako kdyby – uprostřed myšlenky mě vyděsil táta, který stál mezi dveřmi a s úsměvem mě vítal. Mohlo mě napadnout, že to tady bude zabezpečené nějakým kouzlem.
Dobrá nálada ale poklesla, když mi táta vysvětlil jeho plán pro dnešní den.
„Musíme navštívit staré známé.“ ukázal mi fotky hledaných vězňů.
„To si děláš srandu.“ podívala jsem se na něj a zpět na fotky.
„Dej si čokoládu, za chvilku vyrazíme.“ hodil po mě kousek čokolády, kterou vytáhl ze skříně, ve které měl vyskládaných několik dalších čokolád.
Stáli jsme před barákem a rozhlížel jsme se, jestli někdo nejde. Když bylo všude čisto, táta nás přenesl do nějakého lesa. Neznala jsem to tam, ale táta vypadal, že ví, kam jde.
„To jsou ty vlkodlačí smysly, co?“ zasmála jsem se. Táta se otočil a hodil po mně vražedným pohledem.
„Nejsi nějaká drzá?“
„To je ta tvoje čokoláda, kterou do mě pořád cpeš. Už mi leze na mozek.“ připlížila jsem se ke svahu, u kterého stál i táta a oba dva jsme koukali na zem.
„Co to je?“ zeptala jsem se po chvilce zírání na kámen.
„Byli tady.“ obešel svah a šel dolů.
„Ale kdo? Jako ti chlapi?“ šla jsem za ním.
„Přesně tak.“ kývl.
„Jak to víš? To je pořád cítíš?“
„Ne, ale nechali tady své vězeňské oblečení,“ přišel k němu a nadzvedl ho. Ihned po tom se rychle otočil a zacpal si nos, „a taky podpapírák.“ položil zpět oblečení.
„Haha, to je krásná čokoláda, viď tati. Tu ve skříňce nemáš.“ zasmála jsem se.
„Být s tím Weasleym ti prospívá, jsi konečně vtipná.“
Prošli jsme celý les. Po uprchlých vězňů ani stopa, tedy kromě toho oblečení, což se nám jako stopa moc brát nechtěla. Každopádně víme, že byli tady.
Vrátili jsme se domů a táta všechno začal vypisovat. Sovou to poté posílal dál. Nevím komu, s tímhle se mi nesvěřil.