Odrážeč //George Weasley

Kapitola Jednadvacatá

Uběhly dva dny od incidentu s mým tátou a Siriusem. Harry a jeho přátelé, vlastně my všichni jsme se snažili dokázat Suriusovu nevinnost. Nepovedlo se a je stále hledaný vrah.
Nyní jsem na cestě do taťkova kabinetu. Zaklepala jsem a za dveřmi se ozvalo tátovo dále. Otevřela jsem a zastavila se na místě. Celý tatův kabinet byl naruby.
„Takže opravdu končíš.“ rozhlédla jsem se.
„Ano, někdo zřejmě vyzradil mé tajemství a očekávám, že za chvilku začnou chodit sovy s dopisy od rodičů, kteří si nepřejí, aby někdo jako já, učil jejich děti.“ vydechl zhluboka a položil do kufru knihu.
„Kde tě budu moct o prázdninách najít.“ zeptala jsem se a snažila se zadržet slzy. Sotva jsem svého otce našla a teď bude zase pryč.
„Já si tě najdu. Do té doby se o tebe George postará. Byl u tebe skoro pořád, i když jsi spala.“ usmál se a přišel mě obejmout.
Ještě pár minut jsem tam s tátou po byla, potom jsem šla do společenské místnosti. Už hned při vstupu byl slyšet smích.
Ten smích jsem poznala. Patřil dvojčatům. Neuvěřitelné bylo, jak mě Georgův smích uklidňoval. I přes to, že v mé duši byl bordel a zmatek z posledních dnů. Mé emoce na mě konečně dopadly a slzy se z nějakého důvodu začaly drát nahoru. Vzpomněla jsem si na ty krásné a špatné chvíle strávené tady tento rok. S mým tátou, přítelem a přáteli. Přála jsem si, aby se ty krásné chvále vrátily a já je mohla prožít znovu a znovu zažít pocit krásné a čisté radosti. Moje slzy mi připomínaly i to, že každý člověk, ať už je jakkoliv silný, cokoliv ho může dostat na kolena. Je ale na nás, jestli chceme vstát a bojovat. Já si teď chvilku přála chvilku klidu. Sedla jsem si na sedačku u zdi vedle vchodu a poslouchala jejich smích, zatím co mě se po tváři valila jedna slza za druhou. Nemohla jsem je zastavit a bála se toho, že začnu i vzlykat. Zhluboka jsem se nadechla a vstala z pohovky. Utřela jsem si tváře a podívala se do zrcadla. Byla jsem trochu víc červená, stejně tak i mé oči byly trochu zarudlé, ale pro tyhle chvíle jsem měla připravenou výmluvu.
„Hele a co Jessie? Neměli ji dnes pustit?“ zeptal se Fred a smích utichnul.
„No ano, máš pravdu. Půjdu se podívat.“ odpověděl mu jeho bratr a já slyšela, jak se zvedá ze sedačky. V tu chvíli jsem se vynořila zpoza rohu zdi. Oba se na mě udiveně podívali.
„Jessie!“ vykřikli oba najednou a rozeběhli se mým směrem. Ve vteřině jsem byla mezi čtyřmi pažemi, které mě objímali jak nejsilněji mohly.
„Neuduste mě, prosím.“ řekla jsem a zasmála se. Oba dva mě ze svého sevření propustili. Za chvíli jsem byla pod palbou otázek typu: Jak mi je? Bolí mě něco? Co táta? Co se stalo ten večer? Nedělalo mi problém odpovědět na nějakou otázku, kromě té poslední. Tu jsem vynechala.
„Omluvte mě kluci, ale na tu poslední vám moc neodpovím.“ sklopila jsem pohled k zemi. George si mě přitáhl do objetí a držel mě tak dlouho, dokud jsem nevydechla (snad) poslední stresový výdech.
„Psychika si teď s tebou bude hrát, co?“ zeptal se Fred, který mě celou dobu smutně pozoroval. George po něm sykl a Fred zvedl ruce na obranu.
„Ne má pravdu Georgi. Moje psychika si se mnou teď bude házet jak bude chtít. Ale budu se ji snažit vzdorovat a zůstat taková, jako doposud.“ řekla jsem odhodlaně.
„Přesně to jsem chtěl slyšet.“ George mi věnoval pusu na čelo. Taková pusa vždy zahřeje na srdíčku, ale i na duši. Je to takový ten typ pusy, který nedáte jen tak někomu.
Ještě hodinu jsem tam s klukama seděla a postupně se k nám přidala i Olivie. Všichni se mi snažili zvednout náladu a abych nemusela myslet na to, co se stalo. Byla jsem jim za to vděčná.