Odrážeč //George Weasley

Kapitola osmnáctá

„Tati, co tady děláme?" ptala jsem se táty, když jsem procházela po místnosti v Chroptící chýši.
„Hledáme.... tohle." ukázal na krysí stopy. Přišla jsem k těm stopám a sklonila se k nim. Dotkla jsem se jich a na prstě mi zůstal trošek hlíny.
„Nejsou tu dlouho." podívala jsem se na tátu, který šel po směru stop.
„Nezdržel se. Jen se tady prošel." pokrčil rameny. Já se na něj nechápavě podívala.
„Proč? Něco tu hledal nebo tak?" stoupla jsem si, abych tady pořád neklečela u stop.
„To nevím." řekl a pokynul mi, abychom odešli.
Šli jsme chodbou hradem, který byl prázdný z důvodu prázdnin.
„Tati, já mám z toho špatný pocit. Co kdyby se o tom někdo dozvěděl, někdo, kdo s tím nemá nic společného." řekla jsem potichu. Táta se na mě vyděšeně podíval.
„O tom někdo ví? Někdo jiný?" chytl mě za ramena a díval se mi očí. Polil mě studený pot.
„Ne. Nikdo." zavrtěla jsem hlavou.
„Tak proč se ptáš?" divil se.
„Úvaha. Jen úvaha." usmála jsem se. Byla jsem celá v rozpacích.
„Dobře." pustil má ramena a chtěl odejít.
„Tati," zastavila jsem ho v půlce cesty, on se na mě otočil, „děkuju za ty Vánoce. Bylo to fajn mít Vánoce s tátou." usmála jsem se. Táta se na mě smutně, ale zároveň vesele podíval. Přišel ke mě a objal mě. Obětí jsem mu oplatila.
„Taky ti děkuju. Bylo fajn se cítit jako táta." pustil mě a usmál se.
„Tak zítra." naposledy jsem se usmála a pak odešla do sedmého patra. Až když jsem došla k Buclaté dámě a řekla ji heslo, pustila mě dovnitř.
Vešla jsem do místnosti a sedla si do gauče. Dívala jsem se z okna ven. Pár studentů, kteří tady zůstali stejně jako já, prošlo společenskou místností. Začínala jsem pociťovat únavu, tak jsem šla do našeho pokoje, kde se natáhla na postel a dívala se do stropu. Vzala jsem si učebnice a začala se pomaličku učit na NKÚ, které se pomalu blížili.

O pět měsíců později

„Ty zkoušky nedám." podepřela si Olivie hlavu.
„Ale no tak." začal ji uklidňovat Fred. Za tu dobu si ani jeden z nich pořádně nedokázal přiznat city, které k sobě chovají, takže jsou z nich velmi dobří přátelé, ale nic víc. My s Georgem doufáme, že se to brzy změní.
„Nechceš se jít se mnou na chviličku projít?“ zeptal se mě George. Překvapeně jsem na něj podívala, stejně tak překvapeně se na něj koukala i Olivie, Fred už ale tak překvapený nebyl. Jen z toho jsem usoudila, že ta rádoby procházka bude plánovaná.
„Jistě.“ usmála jsem se na něj.
„Fajn, tak za pět minut tady ve společence.“ usmál se a začal mě postrkovat ke dveřím do dívčích ložnic.
„Počkej, Georgi-“ chtěla jsem protestovat proti jeho nátlaku na to, abych už byla z téhle místnosti pryč.
„Tobě všechno dlouho trvá zlato.“ dal mi rychlou pusu a otevřel dveře do dívčích ložnic. Nad jeho chováním jsem pouze nechápavě pokrčila rameny a vycházela schody nahoru. Co to mělo znamenat? Otázka, která mi hrála v hlavě pořád a pořád dokola.
Měla jsem na sobě kalhoty a tílko, jelikož už přicházelo léto. Vlasy jsem si sepla do drdolu a rychlým krokem, to ani nevím proč jsem šla tak rychle, jsem mířila do společenské místnosti. George už tam seděl.
„No, čekal jsem, že ti to bude trvat déle.“ přišel ke mě a sklonil se k mým rtům.
Šli jsme k Černému jezeru, George mě zavedl tam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Tam ale už byla rozložená deka, nějaké jídlo a pití a uprostřed růže.
„Líbí?“ usmál se na mě.
„Je to nádherné.“ usmívala jsem se jako Sluníčko. Čekala jsem hodně, ale tohle bylo to nejkrásnější, co jsem viděla.
„Chtěl jsem tě takhle vzít někam i o Vánocích, ale ty si zůstala tady, tak jsem to musel zorganizovat jinak.“ pokrčil rameny. Já se teď znovu cítila příšerně, že jsem zůstala tady.
„To mě mrzí, nechtěla jsem ti takhle-“
„Takhle to je lepší.“ usmál se a sklonil se pro polibek.
„Takže to mám brát jako-“ opět jsem to nedořekla.
„Rande.“ usmál se. Poté jsme se oba dva posadili na deku a užívali si přítomnost toho druhého, kdy jsme byli jen my dva.
„Georgi?“ otočila jsem se na něj. George se na mě ustaraně podíval.
„Co se děje Jessie?“ položil svůj šálek, který do této chvíle držel v ruce.
„Za tohle všechno, děkuju. Ale už jsem docela unavená a do hradu jít ještě nechci.“ únava už nade mnou pomalu vítězila, ale já nechtěla odejít.
„Tak si lehni na mě, pak tě třeba probudím.“ povzbudivě se na mě usmál.
„Děkuju.“ opřela jsem se o jeho rameno a zavřela oči. Před tím, než jsem úplně usla, jsem ucítila polibek do mých vlasů.