Odrážeč //George Weasley

Kapitola čtrnáctá

„Už voníš?“ usmála jsem se na George, který vešel do společenské místnosti.
„Nejsem jen tak náhodou z nás dvou já, kdo je hlavní šprýmař?“ sedl si vedle mě a svou ruku dal okolo mých ramen.
„No tak jednou jsem ti ten titul vzala.“ zasmála jsem se.
„A už ti teda tu pusu můžu dát? Ve sprše jsem byl.“ Kývla jsem. George se rozzářil.
„Hele Georgi!“ ozvalo se od dveří chlapeckých ložnic, když byl George svými rty tak milimetr od těch mých. Otráveně a naštvaně si odfrkl a otočil ke svému bratrovi, který stál ve dveřích.
„Co je Frede?“ díval se na své dvojče.
„Kam jsi dal ty hnojůvky?“ ptal se spěšně Fred.
„Dával jsem je do truhly. Proč?“ Georgův hlas zněl velmi zvědavě.
„No ale tam nejsou.“ Fredův obličej pobledl.
„Počkej, to není možný.“ George se zvedal a odcházel za svým dvojčetem, který zmizel ve dveřích. V půlce cesty se na mě otočil .
„Jen běž.“ usmála jsem se. George se mutně na mě usmál a stejně jako před chvílí Fred, i on zmizel ve dveřích.
„Začínám se bát toho, co se bude dít, jestli je nenajdou.“ ozvala se Olivie, která seděla na druhém gauči.
„Taky z toho začínám mít blbý pocit. Ale kdo by jim bral hnojůvky?“ podívala jsem se na ni.
„Kdokoliv.“ pokročila rameny.
„Taky mě to mohlo napadnout.“ zasmála jsem se.
„No ale musel by to být někdo z naší koleje. Nikdo jiný heslo nezná.“ uvažovala Olivie.
„A nebo jsou jen bordeláři.“ podotkla jsem.
„A nebo.“ zasmála se se mnou.
Po chvilce se rozrazily dveře a dvojčata vešla do místnosti.
„Našli jste je?“ zeptala se Olivie.
„Ale jo, našli.“ podívali se na sebe a začali se smát.
„Co jste provedli?“ dívala jsem se na jejich výrazy a trochu se začínala děsit toho, co vyvedli.
„Nic, přísaháme.“ řekli oba dva ve stejnou chvíli a posadili se gauč.
„Tak proč ten výraz?“ nechápala jsem.
„Protože jsme naprosto - geniální.“ Fred se tvářil, jako by právě objevil lék na smrt a opřel do gauče.
„Napadla nás jedna geniální věc. Mohli bychom vyrobit další žertovné sladkosti a třeba si otevřít obchod.“ vysvětlil mi George a svou ruku mi dal znovu okolo ramen.
„No to je vážně..... úžasný.“ nejistě jsem se usmála.
„Co je? Tobě se to nezdá?“ zareagoval ihned George.
„Ne to ne, je to dobrý nápad. Jen jestli to bude bezpečný.“ zahrála jsem do outu svoji nejistotu.
„Budeme to muset na něčem nebo někom testovat.“ uvažoval nahlas Fred. Tohle jeho uvažování se mi ale vůbec nelíbí.
„Na někom?“ vyjekla Olivie.
„Ano, na někom. Jak jinak máme zjistit, jak by to působilo na lidi.“ bránil jejich plán Fred.
„Ale co když se něco zvrtne a někomu se něco stane.“ oponovala má kamarádka svými argumenty.
„Nestane. Budou to jen takové lehké nevolnosti.“ oponoval ji Fred. George se do toho chtěl také zapojit, ale umlčela jsem ho dřív, než mohl cokoliv říct.
„Já chápu Frede, ale pořád je tam nějaké riziko toho, že i když si budeš myslet, že je to všechno v pořádku, na někom to následky zanechat může a ne jen ty, které si předpokládal.“ Olivin hlas byl ostřejší a Fred začínal být docela dost naštvaný.
„Žádné riziko, když budeme vědět, co tam dáváme a budeme si jisti, že to nikomu neublíží. A navíc, co se do toho pleteš, není to jen moje a Georgovo věc?“ Vyjel na ni. Olivie zmlkla.
„Máš pravdu. Vaše věc, vaše starosti.“ zvedla se a s hlasitým zabouchnutím dveří odešla.
„Nemohl jsi být milejší?“ vyjela jsem teď já na Freda a vstávala z gauče.
„Jak milejší? Ona taky nebyla zrovna příjemná.“ otočil se na mě Fred a ve tváři měl stále zlost. George nás jen sledoval.
„Ona se ti jen snažila vysvětlit rizika těch vašich představ, chápeš to?“ bránila jsem svou kamarádku. Fred ani George nic neříkali. Já se otočila od nich pryč a vybíhala schody do pokoje.

George

Přišli jsme s Fredem do společenské místnosti, kde seděla Olivie a Jessie. Konečně jsem si v klidu mohl sednout vedle ní. Dal jsem svou ruku okolo jejich ramen a Fred ji začal vysvětlovat náš plán. Když to nějak nepochytila, vysvětlil jsem to jasněji. „Tobě se to nezdá?“ zeptal jsem se ihned, jakmile jsem viděl její výraz.
„Ne ne, je to dobrý nápad. Jen jestli to bude bezpečné.“ poznal jsem na ni, že neříká tak úplně pravdu. Rozebírat to jsem ale nechtěl, když nechtěla ona.
„Budeme to muset na něčem nebo někom testovat.“ přemýšlel Fred. Mě to napadlo ihned, jakmile s tím plánem Fred přišel.
„Na někom?“ divila se Olivia. Začínal jsem tušit, že tohle nemůže skončit dobře.
Měl jsem pravdu. Strhla se hádka mezi Fredem a Olivií. Začali po sobě štěkat a já s Jessie jsme tomu jen přihlíželi. Chtěl jsem říct Olivii, že to nějak vymyslíme, ale Jess mě zarazila. A udělala dobře, protože když Olivie naštvaně odešla ze společenky, Jess se rozeběhla za ní. I ona se s Fredem chytla, ale ne v takovém rozsahu, jako Olivie.
Jakmile odběhla, Fred se otočil mým směrem.
„Chápeš to?“  ukazoval směrem, kterým holky odběhly. Popravdě, jsem to chápal. Chápal jsem je všechny, ale bylo nemožné se rozhodnout mezi bratrem a osobou, kterou miluji. Nemožné. Proto jsem pouze pokrčil rameny.
„Čekal jsem spíš, že nás podrží.“ Fred se opřel o opěradlo pohovky.
„No, musíme to vymyslet tak, abychom nikomu neublížili a zároveň si mohli otevřít ten obchod.“ podal jsem svůj názor ve formě kompromisu.
„No tak jasně, že neuděláme něco, s čím bychom někoho otrávili.“ Fred si poklepal na čelo.
„Ale měli byste se usmířit.“ díval jsem se na své dvojče, které se dívalo do ohně.
„No tak jasný. Nechtěl bych, abych byl s Jess rozhádaný, už jen kvůli tobě.“ podíval se na mě úsměvem.
„Myslím, že Jess ani na tebe naštvaná není. Já jsem měl na mysli Olivii.“ nespouštěl jsem z Freda oči. Po vyslovení Oliviina jména si povzdechl.
„Proč.“ díval se na mě. Jeho otázka spíš zněla jako otrávená odpověď.
„No tak. Přece s ní nebudeš ve válečný zóně.“ přemlouval jsem Freda, který nevypadal, že by svůj názor nějak změnil.
„Hele, já ji mám rád, jo? Ale taky mám nějakou hranici.“
„Vážně? A kde byla ta tvoje hranice, když jsme zavřeli tu proradnou kočku do Komnaty nejvyšší potřeby.“ smál jsem se, Fred se ke mně po chvilce připojil. Poraženecky sklopil hlavu.
„Fajn, uznávám že jsem se nezachoval zrovna nejlíp.“ vzdal se.
„Víš co si myslím?“ Fred ke mně zvedl zrak a pozvedl obočí. „Že se ti líbí.“

Jessie

Vešla jsem do pokoje a našla Olivii ležet na posteli. Plakala. Já jsem ji pohladila po hlavě a sedla si k ní.
„Ten zrzek Weasley je pěknej pitomec.“ zvedla hlavu. Řasenku měla rozmazanou, oči a tváře červené a její hnědé vlasy, ostříhané na mikádo, ji trčely do všech stran.
„Jen měl výbuch nervů, to se stává. Určitě se s tebou usmíří.“ usmála jsem se na ni.
„Nepohádali jste se pak s Georgem kvůli tomu?“ zeptala se a hlas se jí trochu třásl. Já jen zakroutila hlavou.
„To je dobře, nerada bych vás rozhádala, tebe a George a ani tebe a Freda.“ položila si hlavu zpět do polštáře.
„Neboj se, zítra se to vyřeší a bude to zase dobrý.“ usmála jsem se znovu na ni. I ona se usmála.
„Tak fajn. Já si teda zajdu do sprchy.“  zvedla se.
„No a víš, co jsem nechala dole? Učebnice, musím se pro ně vrátit.“ zvedla jsem se z Oliviiny postele a šla pro knížky.
„Víš co si myslím?“ poznala jsem Georgův hlas, „že se ti líbí.“ O kom to mluví?
„Neblázni. Hezká je, vtipná, chytrá, má krásný úsměv, vlasy ji voní po kokosu, “ potichu jsem otevřela dveře a sledovala zasněného Freda a George, který se na něj s úsměvem díval, „ale nelíbí se mi.“ odpověděl Fred a díval se na svého bratra.
„Tak to vykládej holubům na střeše.“ začal se George smát. Fred na to nic neřekl, jen sklopil hlavu a usmíval se. Z jeho popisu, teda díky kokosovému šampónu, jsem poznala, že mluví o Olivii.
„A i kdyby, tak teď mě určitě nenávidí.“ podíval se na svého bratra. George si všiml, že tam jsem, ale naznačila jsem mu, aby dělal, že tam nejsem.
„No a právě proto, by ses jí měl omluvit.“ vybízel ho George.
„Omluvím se jí zítra, ale co když to nepřijme? Co když po mně hodí knížkou?“ George se na mě podíval a kývl hlavou k Fredovi, který koukal do ohně. George si dal ruce před sebe a prosil, abych s tím něco udělala.
„Neboj, určitě po tobě nic nehodí.“ řekla jsem a přicházela ke klukům. Fred sebou leknutím trhl.
„Oh, kolik jsi toho slyšela?“ díval se na mě a trošku se červenal.
„No skoro všechno, ale ji nic neřeknu, neboj.“ usmála jsem se na Freda, který se na mě vděčně podíval. Byla jsem otočená k Georgovi zády, který toho využil.
„AU!“ odskočila jsem od George, který se šibalsky usmíval. Fred se nejprve na mě polekaně podíval, ale když si všiml, že se držím za zadek, začal se tvářit podobně jako jeho bratr.
„Tys mě kousnul!“ divila jsem se.
„Jen trošku.“ pokrčik rameny George.
„Puberťák.“ zakroutila jsem hlavou a vzala ze stoku učebnice.
„Zítra píšeme z dějin, měli byste se na to podívat.“ usmála jsem se na ně.
„Jo, Lee nám něco říkal.“ řekl otráveně Fred a zvedal se z pohovky. I George se zvedl.
„Z jaký kapitoly?“ podíval se na mě Fred, když stal u dveří.
„Čtrnáct.“ usmála jsem se na něj.
„Díky.“ usmál se nazpět a odešel. George ke mně přišel a přitáhl si mě za pas k sobě.
„Počkej, mám učebnice.“ usmála jsem se. George mi je vzal a položil na gauč.
„Konečně chvíli sami.“ usmál se a blížil se k mým trům, které spojil. Polibek za polibkem. Dalo by se říct, že George byl jako utržený ze řetězu. Přitlačil mě na sebe víc a svou rukou mi zajel pod mikinu.
„Georgi, ovládej se.“ řekla jsem mu, když druhou mi rukou zmáčkl zadek. Odpovědí mi bylo zamručení a svými rty se věnoval mému krku.
„Tady ne-“ snažila jsem se znít vyrovnaně i přes to, že jsem teď musela krotit i sama sebe.
„Víš, že ti vlasy voní po karamelu?“ zarazil se a čuchl mi k mým vlasům.
„Cože?“ zasmála jsem se a nechápavě jsem se podívala na George.
„No fakt.“ znovu si čuchl k mým vlasům.
„No víš, když používáš rozčesávadlo s vůní karamelu, to dělá hodně.“ smála jsem se nad jeho rychlou změnou nálady a tématu.
„Rozče-co?“ nechápal.
„Rozčesávadlo. To je na rozčesání a uzdravování vlasů.“ stále jsem se usmívala nad tím, jak George objevil nový svět.
„Co-“ vypískl, „uzdravit vlasy.... To jsem nikdy neslyšel.“ kroutil hlavou.
„No počkej, se mnou se toho ještě dozvíš.“ zasmála jsem se. George se na překvapeně díval. Sáhla jsem pro učebnice, dala Georgovi rychlou pusu na rozloučenou a odcházela.