Odrážeč //George Weasley

Kapitola desátá

Byla jsem v komnatě nejvyšší potřeby a přemýšlela, jako které zvíře bych se cítila nejlépe. Po mých nevydařených několika dnech, nebo týdnech zkoušení, jsem stále hledala to pravé. V knížce se psalo: Představte si sami sebe jako nějaké zvíře a hledejte to pravé. Tak jsem hledala a hledala. Pomalu mi odcházela zvířata.
„Jessie přemýšlej, jsi přece O'Brienová.... Lupinová." říkala jsem si pro sebe. A v tu chvíli mi to došlo. Já jsem. Lupinová. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Mé světlé vlasy se zrzavým pruhem jsem měla rozpuštěné. Jsem Lupinová, dcera vlkodlaka. Takže moje zvíře... Představila jsem si sama sebe jako vlka. Vžila jsem se do toho zvířete.
Ucítila jsem mnohem větší intenzitu vůně. Otevřela jsem oči a podívala jsem se do zrcadla. Uviděla jsem tam bílého vlka.... se zrvavým uchem. Otočila jsem se a proběhla se po celé místnosti. Já jsem to dokázala! Dokázala! Běhala jsem z místa na místo.
Až když jsem se uklidnila a pomyslela na svou lidskou podobu, už jsem se v zrcadle uviděla jako člověk. Byla jsem štěstím bez sebe.
„Musím to říct tátovi." vzala jsem knížku a utíkala směrem k jeho kabinetu.
Celou cestu jsem běžela. Skupinky studentů se na mě dívaly jako na blázna. Já, která byla plná endorfinu, si jich nevšímala. Nezaregistrovala jsem ani George, který mě chytil za pas a otočil. Když mě položil na zem, první co jsem uviděla byl Fredův vysmátý výraz.
„Kam ten spěch?" zeptal se George, který si stoupl přede mě.
„Pospíchám, musím něco vyřídit." řekla jsem a byla na odchodu.
„Jessie, hej!" ozval se za mnou Georgův hlas.
„Promiň, zapomněla jsem." přišla jsem k němu a dala mu pusu.
„Už musím. Pa kluci!" odbíhala jsem pryč.
„Ahoj!" uslyšela jsem od kluků na rozloučenou.
Byla jsem před tátovým kabinetem. Zrovna vycházel a když mě viděl přibíhat, zarazil se.
„Jess co je? Hoří snad?" ptal se staroslivě.
„Skoro!" udýchaně jsem odpověděla a předala mu knížku. Vzal si ji, ale nechápavě se na mě podíval.
„Dokázala jsem to!" řekla jsem radostně.
„Páni! Gratuluji!" radoval se se mnou a objal mě.
„Takže, dneska si toho zmetka podám." řekla jsem rozhodně.
„Počkej nepospíchej, všechno v klidu. Jasné?" uklidňoval mě. Já se zmohla jen na kývnutí, protože jsem pořád vydýchávala svůj běh.
„Budu muset jít, musím si jít na ošetrovnu pro lektvar, zítra je znovu úplněk." posmutněl.
„Doprovodím tě." řekla jsem a společně s ním vycházela z místnosti. Chodba byla prázdná.
„Ty máš něco s mladým Weasleym?" podíval se na mě otcovským výrazem.
„No tak možná...." cítila jsem, jak se začínám červenat.
„Možná? Tím chceš říct, že mezi vámi něco je, ale spolu nechoďte?" vyhodnotil.
„Ano, přesně." zasmála jsem se. Od toho večera ve společenské místnosti, je mezi mnou a Georgem úplně normální dát si pusu, nebo se chovat jako pár. Ale oficiálně spolu nechodíme, zatím.
„Já budu muset. Měj se Jessie." usmál se na mě táta a zabočil na schody do přízemí.
„Ahoj tati." zamávala jsem mu. Zamával mi nazpátek. Když jsem se otočila, v dáli na chodbě stála dvojčata. Fred nesl učebnice, které po mém rozloučení ahoj tati spadly na zem. Oba dva tam stáli a s otevřenou pusou zírali mým směrem.
„TATI?!" zakřičeli oba dva najednou.