Odrážeč //George Weasley

Kapitola šestnáctá

Přišla jsem zpět do společenské místnosti a na stůl, kde všichni tři seděli, jsem položila onu knížku.
„Není to tak knížka, co ti dal Lupin na obraně?" ukázala na na ni. Já jsem kývla a posadila se.
„Otevřete ji." vybídla jsem je. Všichni tři se na sebe podívali, ale jako první se toho ujal George. Otočil na první stránku, kde byl vzkaz od Pobetrů, který nahlas přečetl.
„Hele to jsou ti, od kterých je ten plánek." přitakal Fred a já kývla.
„Stále tomu nerozumím." podívala se na mě Olivia.
„Fajn, když jsme šli ten den z obrany, potkala jsem Protivu, který tu knížku poznal a svými otázkami mě donutil přijít na to, že Lupin je můj táta." jméno profesora jsem říkala potichu, aby to když tak někdo neslyšel, všichni tři napjatě poslouchali, „Byla jsem z toho tak vedle, že jsem se celá klepala a nakonec omdlela. Na chodbě mě a Protivu před mým omdlením našel táta, který mě odnesl na ošetřovnu, jak mi potvrdila madam Pomfreyová. Když jsem se vracela, znovu jsem Protivu potkala, ale to už táta stačil zakročit. Šli jsme do jeho kabinetu, kde mi vysvětlil, proč mi dal tu knížku a potvrdil, že to, co mi Protiva říkal, je pravda." pozastavila jsem své vyprávění, protože jsem se opět začala klepat. George si toho všiml a chytil mě za ruce. Věnoval mi povzbudivý pohled. Olivie měla pravdu, George je to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat.
„A co to má společného s tím mizením?" dal se vyptávala Olivie. Já jsem se podívala na knížku, na chviličku pustila Georgovu ruku a otočila na další stránku, kde byl název knihy, ihned po tom jsem Georgovu ruku znovu stiskla. Všichni se podívali na název knihy a pak znovu na mě, takhle to opakovali několikrát.
„Na tom plánku se objevil někdo, kdo by měl být už dávno mrtvý, ale není. Pettigrew se tady po hradě pořád pohybuje, ale ne v podobě člověka. V té nebyl už dvanáct let. Proto jsem se ptala, jak dlouho má Ron tu krysu, protože jeho zvířecí podoba je krysa, proto Červíček." všichni se na mě udiveně dívali a skoro nedýchali. Já se cítila, jako kdyby ze mě opadávaly kusy balvanu.
„Ale jak to víš m, že je to Ronova krysa?" zeptal se Fred, když našel slova.
„Nemá ji náhodou dvanáct let? A nechybí ji náhodou prst?" povedla jsem obočí. Fred s Georgem se na sebe podívali, věděli, kam tím mířím.
„To je jediné, co z něho zbylo." řekl potichu George a podíval se na mě. Já jsem jeho slova potvrdila kývnutím.
„Táta nechtěl, abych cokoliv dělala, ale s tím, co vím, jsem nemohla jen tak sedět a nic nedělat. Takže jsem každý den chodila do komnaty nejvyšší potřeby a zkoušela hledat své zvíře." svůj pohled jsem sklopila ke stolu.
„Takže ty jsi-"
„Ano Olivie. Byla jsem to já, koho tehdy Hagrid od té krysu odháněl. Dal mi přes čumák, proto mi řekla krev z nosu, ale ještě před tím, mě ta pořádná krysa kousla, proto za ruka." dívala jsem se na všechny tři. George se díval na naše ruce, které jsme si vzájemně drželi a Fred s Olivií se na sebe vyděšeně podívali.
„Takže tím chci říct, že je Black nevinný. Oba dva to s tátou víme, teď to jen musíme dokázat, ale tu krysu jsem dlouho neviděla. Neviděla jsem ji od doby, kdy Hagridovi utekla."
„Merline, já... Já jsem z toho úplně.. mimo." Olivie se na mě dívala udiveně.
„A ten včerejšek?" Fred pozvedl obočí.
„Včera jsme šli s tátou za ním, za Siriusem. Něco tam řešili, to už nevím, musela jsem počkat venku." pokrčila jsem rameny.
„No čekal jsem něco velkého, ale tohle jsem teda nečekal." řekl po chvilce tichá Fred a opřel se o židli. Olivie se dívala na své ruce, které měla položené na stole. Fred se na ni podíval a když viděl její výraz, položil svou ruku na tu její a pohladil ji. Olivie k němu zvedla zrak.
„Dobrý?" zeptal se starostlivě Fred.
„Jo jo, jen mě to docela překvapilo a vyděsilo." podívala se na Freda a potom na mě.
„Fajn, takže když jsme si to ujasnili, nikomu ani slovo. O ničem. A hlavně se do toho nemontujte." varovala jsem se. Ani jednomu se to moc nelíbilo, že mi nemůžou nijak pomoct, ale já jsem si stála za svým. Vzala jsem knihu a šla ji odnést zpátky do pokoje, kde jsem ji schovala. Má první půlka svědomí byla spokojená a ta druhá nadávala, že se to teď všechno zhorší. Chtěla jsem sama sebe bránit tak, že to byli oni, kdo chtěl vědět pravdu, ne? Já jsem jim to říkat nechtěla.
Přišla jsem zpět do místnosti, kde už Olivie vypadala, že to vstřebala a dvojčata nějak ani před tím nevypadala, že by je to nějak moc vzalo.
„Už dobrý?" zeptala jsem se Olivie. Ona se na ihned podívala.
„Jo jo, jen jsem nečekala až takové informace." usmála se.
„Vzali jste to docela dobře." sedla jsem si zpátky.
„No tak kdybychom na tebe byli naštvaní, tak bychom ti moc nepomohli, ne?" zasmál se Fred. Já jsem kývla a také se usmála.
„Ale potřebuju pít, pardon, ale já se vážně potřebuju napít." zasmála se Olivie. Fred se na ni usmál.
„Kdy se jde do Prasinek?" zeptal se George.
„Zítra." usmála jsem se na něj.
„Chci do Medového ráje." vyhrkla Olivie. My jsme se všichni nad její reakcí zasmáli, ale souhlasili jsme.
„Půjdeme se projít?" zeptal se Fred.
„Jo, proč ne. Zvládneš to Jess?" podívala se na mě starostlivě Olivie.
„Já si ji když tak vezmu do náruče." George odpověděl dřív, než jsem stihla cokoliv dřív.
„Jen trénuj Georgi." zasmál se Fred a postrčil svého bratra. George pouze zakýval hlavou, ale usmíval se.
„Tak se půjdeme obléct, ne?" vybídla nás Olivie.
Do deseti minut jsme všichni byli v místnosti a mířili si to k jezeru. Když jsme tam přišli, Olivie si sedla na kámen. Cestou totiž zakopla o kořen stromu.
„Jess, už jsi někdy házela žabky?" zeptal se Fred a ukazoval na jezero.
„Ne, ještě ne." usmála jsem se.
„Pojď, naučím tě to." vybídl mě.
„No ale moc na ni nesahej." křikl na své dvojce George.
„Hele, kdybys to uměl, mohl bys ji to učit ty. Jenomže ty jsi jelito a hodíš to jak hnojůvku." zasmál se Fred. Já jsem si dala ruku přes ústa, aby nebylo vidět m, jak moc se směju svému příteli, jak moc mu to jeho dvojče nandalo. I Olivie se usmívala.
„Aby příští hnojůvku neskončila na tobě." šklebil se George a Fred se jen usmíval.
„Tak jdeme?" vybídl mě Fred. Já jsem kývla a podívala se na George, který podepřel hlavu. Fred se s úsměvem otočil a šel hledat vhodné kameny. Já jsem přišla k Georgovi a sedla jsem si tak, abych mu koukala do očí.
„Nemrač se, hnojůvko."usmála jsem se na George, který se slabě pousmál, ale jakoby nechtěl dát vědět, že se usmál, ihned svůj pohled změnil v neutrální. Já jsem se jen usmála nad jeho chováním. Před tím, než jsem odešla, jsem mu věnovala krátký polibek a šla za Fredem, který stále hledal kameny.
Když mi Fred ukázal ten správný pohyb, zkusila jsem to. Při mém štěstí se kamínek od hladiny vody odrazil třikrát.
„Hele Georgi, tvoje holka to na rozdíl od tebe umí." zasmál se nahlas Fred.
„Nech ho, určitě se snažil hodit správně." bránila jsem George, který svému bratrovi raději neodpověděl.
„Kdybys ho viděla. Já jsem málem vyplivl plíce, jak jsem smál." zasmál se Fred a hodil svoji žabku. I já se zasmála.
„Schválně, kdo hodí víc?" držela jsem v ruce poslední kámen. Fred mou výzvu přijal. Jako první hodil a jeho kámen se od hladiny odrazil sedmkrát.
„Teď se ukaž, O'Brienová." I já jsem hodila svou žabku. Můj kamínek se dotkl hladiny pouze pětkrát. Fred zajásal nad jeho vítězstvím.
„Gratujulu." zasmála jsem se.
„Díky díky. Ale čekal jsem to." Fred se dal usmíval.
„Čekal co? Že vyhraješ?" povedla jsem obočí a stále se usmívala.
„Přesně, ještě nikdo mě neporazil." stále se usmíval. My jsme se vydali zpět k Olivii a Georgovi.
„Bolí tě to pořád?" zeptal se Fred a klekl si před Olivii.
„Ne, už ne." usmála se. My jsme se s Georgem na sebe podívali a kývli.
„Myslím, že by jako dohazovači už budeme úplně zbytečný." George vstal a svá slova mi zašeptal k uchu. Já jsem se nad jeho slovy pousmála a kývla na souhlas.
Když už nám všem začínala být u břehu jezera zima, kde jsme se poté procházeli, rozhodli jsme se jít zpět do hradu.
„Zítra jsme měli mít zápas." pověděl mi George a propletl si se mnou prsty.
„Měli mít?" nechápavě jsem se na něj podívala.
„Malfoy si zápas odřekl kvůli té jeho ruce." odpověděl mi podrážděně.
„No tak alespoň můžeš do Prasinek, ne?“ snažila jsem se ho povzbudit.
„To bych stíhal i tak, já jen, že jsem se docela těšil.“ smutně se usmál. Vím, že Georgovo nálada také závisí, jestli zápas vyhrají a nebo prohrají. Kolikrát jsem ho už chtěla něčím praštit, protože byl naprosto nepříjemný.
„Určitě ho ale nezruší úplně, budete ho hrát jindy.“
„Jo to jo. Ale chápeš, co jsem tím chtěl říct.“ pokrčil rameny. Já jsem kývla hlavou na souhlas.
Na večeři panovala docela napjatá atmosféra, všichni se totiž těšili na zítřejší zápas, který se zrušil. Proto jsme večeři s Olivií opustili docela brzy.
Jakmile jsme přišli na pokoj, okamžitě jsem si vzala věci a šla do sprchy, Olivie si šla zkontrolovat svou nohu, jestli je opravdu vše v pořádku. Když jsem vyšla, oznámila mi, že opravdu je vše v pořádku. Mezitím, co Olivie byla ve sprše, já jsem se oblékla do pyžama a otevřela si knihu.

Další den jsme vstali docela brzy a vydali se na snídani. Sedla jsem si naproti své kamarádce a společně jsme si povídali. Nevěnovala jsem pozornost mému okolí, takže jsem si nevšimla, že si vedle mě přisedl George.
„Jessie?“ mávl mi rukou před obličejem a já se probrala z myšlenek.
„Ahoj Georgi.“ usmála jsem se na něj, když jsem ale vyděla jeho výraz, úsměv mi spadl.
„Potřebuju pomoct.“ řekl takovým dětským hlasem, který už sám o sobě vypovídal, že to sám nezvládne.
„Jo jasně, s čímkoliv.“ usmála jsem se na něj. Jakmile jsem to dořekla, vzal mě za ruku a tahal pryč z Velké síně. Táhl mě až do sedmého patra, do naší věže, kde vyběhl schody do chlapeckých ložnic. Otevřel mi dveře do jejich pokoje a já vstoupila.
„Takže?“ podívala jsem se na něj. Nevěděla jsem, s čím potřebuje pomoct. On mě posadil na jeho postel a přešel ke své skříni, ze které vytáhl snad deset svetrů, které vyskládal na protější postel.
„Tak a teď, který si mám vzít?“ odstoupil ode všech těch svetrů. Začala jsem se smát, ale přišla jsem k posteli se svetry.
„Nesměj se, nerad bych měl na sobě něco, s čím bych se ti nelíbil.“ pousmál se George.
„Fajn, tak tenhle vínový je docela fajn.“ ukázala jsem na svetr.
„Ještě mám tady s iniciálem, nebo bez.“ vytáhl další vínový svetr. Merline, kolik svetrů takovéhle barvy ještě má?
„Ten bez toho G.“ George kývl a sundal si tričko, které měl na sobě. Já jsem se na něj celou dobu dívala. Díky tomu, že se tak často věnoval famfrpálu, měl pěkně vytvarované břišní svaly.
„Neslintej.“ zasmál se George.
„Máš dobrý břicho.“ zasmála jsem se i já.
„No to není jediná dobrá věc.“ provokativně se usmál. Já jsem jen s úsměvem protočila očima a nechala, aby se ten egoista oblékl.
„No, hotovo. Můžeme jít.“ řekl, když uklidil všechny svetry do skříně.
Na snídani se nás Olivia vyptávala, co bylo tak důležitého. Když jsem jí to vyprávěla, nemohla se přestat smát.
Okolo dvanácté nás čekala McGonagallová, aby si od nás vybrala podepsaný formulář. Z hradu odcházela velká skupina studentů a to jen my, pátý ročník. V Prasinkách jsme ihned zamířili do Medového ráje, kde jsme si koupili něco dobrého na zub, Fred a George se stavili ještě v nějakém žertovném obchodě. Naše dohoda zněla, že se sejdeme naproti tomu obchodu. My s Olivií jsme se šli projít po Prasinkách a dokonce se stihli podívat na Chropící chýši. Chtěla jsem blíž, ale docela mě odradily lebky, které tam byly tak krásně vystavené. Raději jsme se proto vrátili zpět a to byl přesně ten čas, na který jsme si dali sraz.
Fred a George už tam stali a smáli se, docela se mě začínala zmocňovat panika, co zase ti dva vymysleli.