Odrážeč //George Weasley

Kapitola jedenáctá

„TATI?!" oba dva zakřičeli. Já jsem k nim rychlým krokem šla.
„Ne, ne, ne. Potichu!" snažila jsem se je uklidnit.
„Tati?! Lupin je tvůj táta?!" George začal hlasitěji šeptat.
„Ano je, ale na mou obranu, já to taky zjistila teprve nedávno." podala jsem Fredovi učebnice.
„Nedávno? To je kdy?" zeptal se Fred, jakmile si ode mě převzal učebnice.
„Měsíc, měsíc a půl." pokrčila jsem rameny.
„A kdy jsi mi to chtěla říct?" ohradil se George.
„Až by byla vhodná příležitost?" odpověděla jsem mu spíše otázkou.
„A to by byla kdy?" naštvaně se na mě podíval.
„Nevím." odsekla jsem.
„Nechte toho. Olivia o tom ví?" zeptal se Fred.
„Víte to jen vy dva a taky to tak zůstane." ukázala jsem na oba dva. Oni kývli.
„Kam jste vůbec šli?" zeptala jsem se podezíravě.
„Makat na dalším žertíku." odpověděl vítězoslavně Fred.
„Jo aha, no tak já půjdu." kývla jsem a byla jsem na odchodu.
Přišla jsem do pokoje, kde seděla Olivie a četla denního věštce. Podívala jsem se na titulní stranu. Opět se Siriusem. Nejraději bych jim tam napsala dopis a vysvětlila, že je nevinný.
„Ahoj." pozdravila mě má kamarádka.
„Ahoj." usmála jsem se na ni.
„Už jste se konečně dali s Georgem oficiálně dohromady?" odložila noviny a sledovala mě.
„Ne, ještě ne." zakroutila jsem hlavou.
„On se tě ještě.... To je trubka." prohodila otráveně Olivie a opět se věnovala čtení.
„Olivie, nevíš jak dlouho má Ron tu krysu?" zeptala jsem se.
„Hele slyšela jsem ho a říkal nějak 12 let?" řekla, jakoby to byla normální záležitost.
„Hele a nepřijde ti to divný, že malá krysa žije 12 let? Já jen.... Docela dlouhý život, nemyslíš?" pokročila jsem rameny a sedla si na postel.
„Narazíš na něco konkrétního?" Olivie povedla obočí.
„Ano. Na to, že ta krysa žije dlouho." usmála jsem se. Olivie také a dál četla noviny. Je to jasné, je to on.
„Hele, nepůjdeme na večeři?" zeptala se má kamarádka.
„Jo jo, taky už mám hlad." řekla jsem s úsměvem. Dala jsem si vlasy co culíku, kde mi víc vynikl zrzavý pramínek.
Vešli jsme do Velké síně, která byla z poloviny plná.
„Dneska to vidím na něco sladkého." řekla Olivia a brala si koláč.
„Já potřebuju maso." zasmála jsem se.
„Ty bys nemohla být vegetariánka." ušklíbla se Olivie.
„To tedy ne." usmála jsem se a ukrojila si kousek ze své porce. Po chvilce se k nám připojil Oliver, který si sedl vedle své sestry.
„Ahoj." pozdravil nás. Jelikož jsem měla plnou pusu, pouze jsem zamávala.
„Vy nemáte trénink?" zeptala se zvědavě Olivia.
„Zítra." odpověděl ji bratr a i on si bral jídlo.
Seděli jsme na gauči a dělali úkol na formule. Všichni jsme byli potichu a pouze se soustředily na správnost zadané práce.
„Kluci, jak dlouho má Ron tu krysu?" prolomila jsem ticho. Oba dva se na mě nechápavě podívali.
„S tím mě už taky otravovala." zasmála se Olivie nad výrazy kluků.
„No, asi dvanáct let." pokrčil Fred rameny.
„Proč se ptáš?" George pozvedl obočí.
„Jen mě to zajímá.... Nevíte kde by mohl být?" vysypala jsem ze sebe. Navzdory tátově varování, jsem to chtěla dneska podniknout.
„Jako Ron nebo ta krysa?" smál se Fred.
„Nejlépe oba." smála jsem se i já a Olivie. Jen George se moc netvářil.
„Nevím, ale ta jeho krysa obvykle bývá u fontány. Když jsme se vraceli do hradu, byla tam ještě před půl hodinou." řekl ledabyle Fred. Musím jít.
„Olivie, odnesla bys mi prosím věci?" sladce jsem se usmála.
„Samozřejmě, ale kam...." nestačila to doříct, protože jsem ji skočila do řeči.
„Omluvíte mě?" zvedla jsem se od stolu a rychlým krokem odcházela z místnosti.
Přišla jsem na dané místo. Začala jsem sama sebe vnímat jako vlka, kterým jsem se po chvilce stala. Procházela jsem po místě a pozorně poslouchala. Slyšela jsem každou maličkost. Po chvilce i pískot krysy. Pomalu jsem se plížila ke kryse. Podívala jsem se na její maličké nohy, kde ji opravdu chyběl prst. Skočila jsem po kryse a šlápla ji na ocas. Krysa zapískala a kousla mě do nohy.... Teda tlapy. Zakňučela jsem a svou platu zvedla. Krysa se dala na útěk. Pronásledovala jsem ji, ale nemohla jsem ji zakousnout, s ní by umřela pravda a já neměla tušení, jak jinak ho zastavit.
Krysa doběhla k Hagridově srubu a pískala co nejvíc mohla. Poloobr vyšel ven a běžel ke kryse. Začal mě odhánět rukou. Sakra Hagride, dej mi toho šmejda. Když jsem nechtěla ustoupit, Hagrid mi dal svou velkou rukou přes čumák. Začalo to hrozně bolet. S kňučením jsem odběhla do lesa. Hagrid si vzal krysu do srubu. Sakra.
Otáčela jsem se pryč od Hagrida. Všimla jsem si, že na mě koukají žluté oči, ze tmy vyšel černý pes, který ze mě nezpouštěl oči. Black? Pomyslela jsem si. Když se otočil a běžel pryč, rozběhla jsem se za ním. Kousnutá levá přední tlapa mě bolela a čumák také, ale i tak jsem mu byla v patách. Vběhl do jeskyně a otočil se zpátky ke mě. Proměnil se zpátky do podoby člověka, udělala jsem to samé. Udiveně na mě koukal.
„Prosím, vyslechnětě mě," prosila jsem a utřela si krev, která mi tekla z nosu. Od krve byla i má levá ruka. „My víme, že jste nevinný a také víme, kde Pettigrew je."
„Vy?" pozvedl obočí a já kývla.
„Já a můj táta, Remus Lupin." po vyslovení jména mého táty se na mě Black podíval zblízka.
„No ano, vidím ho v tobě, ale jsi spíš na mámu." zasmál se.
„Chceme Vám pomoct." řekla jsem. Potřebovala jsem to celé urychlit, krev tekoucí z mého nosu se nezastavovala.
„No teď spíš jsi ty, kdo potřebuje pomoct." díval se na mou ruku.
„To je dobrý, ošetřím to ve škole." mávla jsem nad tím mou zdravou rukou.
„Dobře, tak.... Vyřiď tátovi, že se zítra večer sejdeme u jezera." řekl mi a já kývla. V mé podobě vlka jsem opatrně šla zpátky ke škole, protože nedaleko jsem slyšela mozkomory. Když jsem věděla, že se nacházím v dostatečné vzdálenosti, rozběhla jsem se do hradu.
Vrátila jsem se na to samé místo, když jsem našla toho zrádce.
Po proměně zpátky na člověka se má krev opět spustila. Přišla jsem k fontáně a snažila se ze sebe tu krev smýt. Jak z mého obličeje, hábitu i levé ruky.
„Ale vlkovi by krev netekla, co?" zanadávala jsem, když jsem si vzpomněla na to, že jako vlkovi mi krev z nosu netekla.
Šla jsem chodbami a držela si kapesník u nosu. Než jsem ale stihla dojít do pokoje, levá ruka na tom nebyla o moc líp. Kruci. Zanadávala jsem si, když mi kapka krve dopadla na bílou košili. Buclatá dáma se při pohledu na mě zhrozila. Nakonec mě ale musela pustit, protože už jsem ji snad po desáté opakovala heslo.
Vešla jsem do společenské místnosti a doufala, že bude naprosto prázdná... Samozřejmě, že nemám takové štěstí.
„Jessie co se ti stalo?" zhrozila se Olivia při pohledu na mě. Oliver zbledl, ale ihned se zvedl, rychle přešel k umyvadlu, namočil do ledové vody kousek své košile, který si odtrhl a přiložil mi ho k nosu.
„Sedni si a předkloň se." pomohl mi se posadit. Když jsem seděla, mávl hůlkou u své košile, která byla ve vteřině zase celá. Olivia s Fredem a Georgem strnule seděli a koukali se na mě. Fred jakoby se probral z tranzu, rychle zakýval hlavou a podíval se na mou levou ruku.
„Potřebujeme ještě kousek košile." podíval se na Olivera.
„Nebo použijete lékárničku." objevila se Olivia vedle svého bratra a v rukou držela lékárničku.
„To tady je, jo?" divil se překvapený Fred.
„Ano je, pro všechny případy." otevřela ji.
„Nebylo by lepší, dojít s ní na ošetřovnu." George už také seděl vedle svého bratra. Já zakroutila hlavou.
„Budu v pořádku, je to jen trocha krve." podívala jsem se na mokrou látku, na které už bylo mnohem méně krve.
„Dám ti tam něco na desinfekci, bude to trochu pálit." ukázala mi lahvičku.
„Nebude to tak hrozný - AU! KRUCI TO PÁLÍ!!" vyjekla jsem. Kluci se zasmáli.
„Já ti to říkala. Ale vypadá to, že to, co ti to udělalo, muselo být pěkně nechutný." ukázala mi moji ruku. Z rány vytékala žlutá tekutina. Zvláštní desinfekce.
„Budu muset ti to tam dát ještě jednou." já jsem zatla zuby a Olivie začala. Pálilo to, ale mnohem míň. Už i ta vytékající věc byla víc průhlednější.
"Naposledy." oznámila mi a celé se to opakovalo. Nakonec mě nic nepálilo a vytékala jen čirá tekutina. Ble, to je nechutný. Olivie mi ruku ještě obvázala.
„O co sis to vůbec udělala?" zeptal se George. Začala jsem trochu panikařit.
„Jsem jen nešikovná." pokrčila jsem rameny.
„Tohle je divný Jess. Nejprve se ptáš na Ronovu krysu. Pak vyběhneš pryč, jsi hodinu někde venku, přesto že je tady někde uprchlý vrah a vrátíš se takhle." Někdy bych si přála, aby Fred byl zticha. Jak se z toho mám asi teď vykroutit.