Odrážeč //George Weasley

Kapitola třináctá

„Georgi, jak to tedy má Fred s Olivií?" zeptala jsem se George sedícího vedle mě na lavičce.
„On moc o ní nemluví, jen když měli ten společný projekt z lektvarů. Jinak ne." díval se na mě. Kruci, to ne.
„Co kdyby-" začala jsem.
„Se z nás stali dohazovači, stejně, jako z nich? Víš, Fred věděl, že se mi líbíš. Mluvil jsem o tobě často. Víš, že to byli právě oni, kdo to v té knihovně pokazili?" zasmál se George. Já se také smála a kývla na souhlas.
„Vím, říkala mi to. Cítila se hrozně špatně. Ale.... I já bych se cítila špatně, kdybych se jí nepokusila pomoct. Alespoň chviličku navíc, aby byli spolu." udělala jsem na George psí oči.
„Ne, Jessie, tohle nedělej. Já....." odvrátil ode mě pohled, „ach jo. No tak fajn." podíval se zpátky na mě a poraženecky se vzdal. Já jsem byla štěstím bez sebe a objala ho.
„Děkuju! Děkuju!!" dala jsem mu pusu na každou tvář, zatím co on se smál.
„Fajn dobře, probereme to potom, ale teď musím na trénink. Zatím." dal mi pusu na rozloučenou a odcházel pryč. Mé kroky mířily do Velké síně, kde sama Olivie, samozřejmě s ostatními studenty, seděla a koukala na své jídlo, které nedojedla.
„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. Věděla jsem odpověď, ale nechtěla jsem nic nechat znát.
„Jo jo, je mi fajn." pokusila se o úsměv.
„Mám novinku," řekla jsem nadšeně a Olivie se na mě zvědavě podívala „dali jsme se s Georgem dohromady."
„Konečně!!" zaradovala se a objala mě. „Už jsem myslela, že se tě nezeptá."
„No povím ti, jak to bylo, ale ne tady." rozhlédla jsem se okolo.
„Tak jdeme." zvedla se a měli jsme namířeno do společenské místnosti. Fred s Georgem zrovna vycházeli.
„Hodně štěstí." řekla jsem, když si nás nevšimli. Byli zabraní do rozhovoru.
„Díky zlato." řekl George a dal mi pusu na čelo.
„Když jsi představím, čeho jsem se bál a on pak přílítne s takovou novinkou." smál se Fred a objal mě i on.
„Vidíš, zbytečně jsi se stresoval." usmála jsem se na něj, když mě pustil. Fred se smíchem pokrčil rameny a odcházel za svým bratrem. Když míjel Olivií, zamával ji. Ona mu zamávala také, ale hned po tom posmutněla.
Jakmile jsme společně vešli do pokoje, dala jsem si věci k posteli.
„Tobě si líbí, viď?" podívala jsem se na ni smutně, když jsem viděla ten její výraz.
„Kdo? Fred?" zeptala se ihned a snažila se to zakrýt.
„Vidím to na tobě. Stejně tak, jako ty jsi viděla na mě, když se mi začal líbit George." posadila jsem se vedle ní.
„Jenomže on to tak nemá. Pro něj jsem jen nejlepší kamarádka přítelkyně jeho bratra." začaly ji téct slzy.
„Ale to ne. Přece vy dva nejste přátelé?" objala jsem ji.
„Ne tak velcí jako vy dva." stále plakala. Já nevěděla co dělat. No tak Jessie, přemýšlej.
„Ale to ne. Bere mě tak kvůli Georgovi. To je celé." nic lepšího tě O'Brienová napadnout nemohlo?
„To ne Jessie. Tehdy, před hodinou lektvarů, když jste si s Georgem povídali mi řekl, že si vybral dobře. Že jsi skvělá, hezká holka a byl by rád, kdyby vám to vyšlo. Nebere tě tak jen kvůli Georgovi, ale kvůli tomu, jaká jsi." podívala se na mě uslzenýma očima.
„No tak mu dokaž, že ty jsi zase holka jeho snů." usmála jsem se na ni.
„Jo vážně? A jak, prosím tě?" utřela si slzy.
„Zapomněla si, že chodím s jeho dvojčetem?" zasmála jsem se. I Olivie se konečně zasmála.
„No ale, řekni mi teda, jak to bylo." vyzvala mě. Já se posadila naproti ní a začala vyprávět.

„No páni. Škoda, že jsem neviděla to jeho slavení." povzdechla si Olivie a usmívala se.
„Ano, bylo to docela vtipné." zasmála jsem se i já.
„Jen mě tak napadá, nepíšeme zítra z něčeho?" podívala se na rozvrh, který jsme měli na nástěnce.
„Ahh kruci, dějiny." podívala jsem se na ni. Obě dvě jsme vyskočily a vyhrabaly učebnici.
„Půjdeme se učit do společenské místnosti?" zeptala jsem se.
„Jo jo, jen se převleču." odpověděla mi Olivie a hledala vhodné oblečení. To samé jsem udělala i já. Vzala jsem si lehkou černou mikinu a černé legíny. Mé vlasy jsou dost světlé na to, abych mohla mít celé černé oblečení.
Sedli jsme si na gauč a hledali kapitolu, kterou jsme se začali učit.
„Vyzkoušíš mě?" zeptala se Olivia.
„Jo, taky bych potřebovala. Můžeme si dát otázky střídavě." navrhla jsem a ona souhlasila.
Po patnácti minutách, kdy jsme si položili snad všechny možné otázky a správně na ně odpověděli, jsme mohli s čistým svědomím odložit učebnice.
„Nejraději bych tu knížku spálila." podepřela jsem si hlavu.
„Jessie?" ozval se za mnou Ronův hlas. Otočila jsem se. Opravdu tam stál, i s Hermionou. Oba dva se dívali naším směrem.
„Co se děje?" zeptala jsem se.
„Neviděla jsi Harryho?" zeptala se ihned Hermiona.
„S největší pravděpodobností bude na tréninku. Neříkal vám to?" usmála jsem se.
„A no jo, my jsme zapomněli." zasmál se Ron.
„Jak jsem mohla zapomenout." zamyslela se Hermiona.
„To možná proto, že my holky v hlavě máme spoustu jiných důležitých věcí." zasmála se Olivia.
„Abys nám nezpychla, sestřičko." ozvalo se od dveří. Do místnosti vcházel Oliver. Usmíval se, takže trénink jim dopadl nejspíš dobře.
„Tady ho máte." ukázala jsem na Harryho, který taktéž vcházel do místnosti.
„Harry, viděli ho. V Towtonu." vyvalila na něj Hermiona. Harry se zarazil.
„Vážně?" zeptal se nevěřícně. Ron a Hermiona kyvli. Kruci, na co myslel?! Byla jsem na Siriuse teď docela naštvaná.
„Nad čím přemýšlíš?" ozval se George a probral mě z myšlenek.
„Ahoj." usmála jsem se. George mi chtěl dát pusu, ale já jsem ho zarazila. On se na mě ublíženě podíval.
„Smrdíš, běž si dát sprchu." zasmála jsem se.
„Merline..." George zakroutil hlavou a mířil k chlapeckým ložnicím.
„Už tě má zmáklýho bráško a to ještě není tvoje manželka." začal se smát Fred. I my se zasmáli.
„No ale ty taky zrovna nevoníš." podotkla Olivie.
„Hej." bránil se Fred. To už se smála celá společenská místnost.
„Olie?" dívala jsem se na Olivera, který se po mém oslovení na mě ihned podíval, „ty taky pěkně smrdíš."
„Tohle je vůně muže dámy. Zvykejte si." I přes jeho vtipkování se stejně zvedl a odcházel stejným směrem jako Fred a George.