Odrážeč //George Weasley

Kapitola pětadvacátá

Letošní školní rok bude výzva. Pohár Tří kouzelníků rozpoutal na škole obrovský chaos, i s našimi hosty. Většina z toho měla radost. Také bych se rada chtěla radovat, jenže s informacemi, které jsem přes léto získala, mi to úplně radost nedělalo. Obzvláště ti z Kruvalu, jejich škola proslulá černou magií, následovníci Pána Zla. O Merline.
Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Co budu dělat? Všechno se najednou tak semlelo dohromady, že nevím, na co se soustředit dřív.
„Jessie? Slyšela jsi mě?" ozvala se Olivie.
„Oh, cože? Promiň, já jsem neposlouchala, zamyslela jsem se." odpověděla jsem rozpačitě.
„No to vidím," zasmála se, „ptala jsem se, jestli nechceš jít se mnou se projít. Zítra odpoledne."
„Promiň, chtěla jsem do knihovny." odpověděla jsem první výmluvou, co mě napadla. Ihned jsem poznala, že Olivie mi to nevěřila. Upřímně, tohle bych nevěřila ani já ji.

Následující den, kdy Olivie vyrazila ven, jsem si byla sednout na astronomickou věž. Bradavice díky tomu turnaji byly mnohem živější, než kdykoliv předním. Já potřebovala být ale sama, srovnat myšlenky v hlavě a určit si priority. Nechci totiž každý den po hradu pobírat jako splašený potlouk a čekat, až mě někdo zabije. Tohle není můj styl. Prostě čelím svým problémům čelem a nebo mě nakonec zničí. Zatím ale vždy klapla ta první část, protože jinak bych tady neseděla a nedívala se na ten divný oblak, který vychází od jezera. A pak ji to došlo. Olivie. Šla se projít.
Zvedla jsem se rychlostí blesku. Sice jsem nevěděla, kde je, ale i pro můj klid duše, jsem se musela ujistit, že je v pořádku. Sbíhala jsem schody dolů, jak nejrychleji jsem uměla. Proplétala jsem se mezi studenty, kteří společně tráví svůj čas. Míjela jsem schody, které vedou nahoru k těm směr měnícím. Nebyla jsem sama, kdo pospíchal. A ozvala se tupá rána, jelikož jsme narazili do sebe. Jelikož ten klučina, který běžel ze schodů byl George, jeho zavrávorání ustál, ale já se válela na zemi, s vyraženým dechem a bolestí hlavy, jelikož jsem se bouchla o roh prvního schodu. George vylekaně seděl u mě a snažil se mi nějak pomoct, jenže nevěděl jak. Dech se mi do 30 vteřin vrátil, ale občas jsem viděla mlhavě.
Na ošetřovně se o mě postarali dobře. Dali mi nějaké obrazy na hlavu, aby se tam nevytvořila obrovská boule.
„Měla jste obrovské štěstí slečno, mohla jste si lebku rozbít a potom by Vám už nikdo nepomohl." Jakmile to dořekla, George změnil barvu. Byl bílý jako ta stěna.
„Jsi v pohodě?" zeptala jsem se ho, když jsme byli sami.
„No jasně, ale až na to, že jsem tě malém mohl zabít!" Vylekala jsem se. Nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného.
„Žiju, tak to neřeš." Chtěla jsem ho uklidnit, možná jsem ale přiložila pod oheň. George totiž vybouchl.
„Jo ale já pospíchal za tebou, jelikož jsem viděl ten kouř od jezera a myslel jsem si, že se ti něco stalo. Olivie se totiž vrátila a řekla mi, že jsi taky někde pryč a když jsem viděl ten kouř, lekl jsem se a chtěl jsem ti pomoct, místo toho jsem tě ale malém zabil." sedl si na protější postel. „Možná ten chlap z toho mýto snu jsem já. Co když já ti ublížím.... Raději půjdu." Já jsem tam seděla na posteli, neschopna slova. Byla jsem velmi zaražená. To teď se mi bude vyhýbat nebo co? Chtěla jsem to zjistit, ale George ihned opustil ošetřovně a mě nechali na ošetřovně přes noc.
Dalšího rána jsem se nedočkala odpovědi. Celou noc jsem se bála, aby se mi nevyhýbal a teď se to děje. Jeho ignorace spočívá spíše v tom, že se mnou komunikuje, jen pokud jsou okolo nás naši přátelé. A když se pokusím navázat nenápadně na téma včerejšího podvečera, snaží se co nejrychleji změnit téma rozhovoru. O samotě se mnou nepromluví. Jen se snaží mi pomáhat. Bere mi tašku, ani za nic mě nenechá ji nést. Připomíná mi, abych si namazala čelo mastičkou, kterou mi na ošetřovně dali, aby se rána rychleji zhojila a nebyly po ni nějaké větší stopy. Dává na mě pozor, ale nepromluví ani slovo, pokud mi tedy nepřipomíná mastičku.
Po skončení vyučování se dvojčata odebrala na trénink famfrpálu. Olivie se mě začala vyptávat na včerejší večer. Co se stalo, kde jsem byla s proč se George dnes tak divně choval.
„Páni", řekla udiveně má kamarádka a sedla si na mou postel, „to ho to vzalo. Na jednu stranu se mu nedivím, ale na druhou stranu tenhle 'silent treatmen' ničemu nepomáhá. Olivie udělala uvozovky nad slovy a flustrovaně se podívala z okna, ze kterého bylo vidět na hřiště famfrpálu.
„No jo, chlapi. A pak že my ženy jsme složité." Olivie se na mě s úsměvem podívala a mou narážku podpořila.
„My nejsme složité, jen náš mozek funguje lépe, jelikož je lépe prokrvený. Naše tělo totiž nemusí navíc prokrvovat tu žížalu dole." chvíli na ni nevěřícně koukám, co to vymyslela, ale po chvilce se začnu smát společně s ní.
Pozdější odpoledne trávím v knihovně. Chtěla jsem si něco přečíst o zvěromácích, když jsem tedy jeden z nich. Při vstupu do knihovny si všimnu partičky studentů z Kruvalu. Samotná parta tří mládenců vypadala podezřele již od pohledu. Teď ale, když si mě všimli, snažili se ode mě vzdálit co nejdál. Nezdálo se mi to. Přišla jsem k nejbližšímu regálu s knihami a dělala, že v nich hledám nějakou knihu, mezitím jsem poslouchala jejich rozhovor.
„Musíme to udělat co nejdřív." povídá nejvyšší z nich. Má černé vlasy a vypracované tělo. Jeho uniformy školy mu zakrývá kousek rány na jeho levé ruce. Je to jako škrábnutí, ale větší.
„Ani nevíme, jestli to je ona." odporuje mu mnohem menší kluk. Jeho postava je stejně atletická, jako toho prvního.
„Říkám ti," vložil se do rozhovoru ten třetí, „je to ona. Poznal jsem ji, byla tam taky." V tu chvíli ve mně něco hrklo. Asi bych měla odejít.