Odrážeč //George Weasley

Kapitola šestá

„Otevřete oči a pohlédněte v dá-“ začala profesorka Trelawneyová a málem zakopla. Schodila si svou kouli, která se mi přikutálela k nohám. Dneska jsem seděla v první řadě, protože jsme přišli s Olivií déle, než ostatní. Vzala jsem kouli do rukou a šla ji vrátit profesorce.
„Děkuji drahá.“ poděkovala s úsměvem a dívala se mi do očí. Najednou ji úsměv z tváře zmizel a zbledla.
„O drahá,“ začala a já se pomalu začínala bát, její hlas se třásl a klepala se i ona sama, „tvé dobrodružství, které tě čeká může být pro tvou křehkou duši smrtelné. Drž se své intuice, která se potom rozšíří do síly, jakou člověk nezná.“ po celou dobu se klepala. Já jsem tam stála, zmatená a vyděšená z toho, co mi teď profesorka řekla. Stále se mi dívala do očí a klepala se. V celé třídě nikdo nepromluvil. Ze zadu ke mně někdo přišel a chytil mě za ramena.
„Jessie, pojď si sednout.“ poznala jsem Georgův hlas. Já jsem jen kývla a šla si sednout.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Olivia a starostlivě se na mě podívala. Já jsem jen kývla hlavou.
Celou hodinu jsem myslela jen na to, co mi profesorka řekla a vůbec ji nevnímala. Nikoho a nic jsem nevnímala. Až když byl konec hodiny, vystřelila jsem od stolu a mířila na hodinu obrany. Nepočkala jsem ani na jednoho z mých přátel.
Byla jsem nedaleko třídy. Něco ve mně mě přinutilo zastavit. Podívala jsem se z okna a z hluboka vydechla. Zítra bude vlastně úplněk.
„Jste v pořádku, slečno?“ ozval se za mnou známý hlas profesora Lupina.
„Oh, pane profesore,“ polekala jsem se, „no víte, ani moc ne. Profesorka Trelawneyová mi nejspíš dneska předpověděl smrt.“ zoufale jsem se zasmála.
„Jak to myslíte, slečno?“ podíval se na mě tázevě profesor.
„Řekla, že mě čeká dobrodružství, které může být na mou křehkou duši smrtelné, také že má intuice se rozšíří do obrozů, jakých člověk nezná. Nerozumím tomu pane profesore, lepší intuici mají snad už jen zvířata, ne? A to by nedávalo smysl.“ sklopila jsem pohled. Lupin se na mě jen vyděšeně koukal.
„Měla byste jít do třídy slečno, za chvilku začíná hodina.“ Lupin se také otočil a odešel. Já jsem tam chviličku zmateně stála, ale pak jsem šla do třídy.
Posadila jsem se vedle Olivie, která se na mě staroslivě dívala.
„Kde jsi byla? Vypálila jsi ze třídy jako Kulový blesk.“ vyhrkla na mě ihned, co jsem si sedla.
„Potřebovala jsem to vstřebat.“ řekla jsem a vytáhla si učebnici.
„Ale no tak, třeba to řekla jen tak, nemusí to být vůbec pra-“
„Olivie dost!“ ohradila jsem se. Celá třída se na mě podívala.
„Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet.“ omluvila jsem se a Olivie se na mě pouze slabě usmála. Kvůli téhle chvíli jsem si ani nevšimla, že do třídy vešel Lupin. Byl celý bledý a jizvy na obličeji mu byly vidět víc, než kdykoliv jindy. Procházel kolem naší lavice a položil mi na stůl knížku a na ní byl kousek čokolády. Udiveně jsem se na to koukala, vzala jsem knížku do rukou. Knížka byla v hnědém obalu, neviděla jsem její název, když jsem jí otevřela, byl tam kousek pergamenu.
Otevřete to, až budete sama. Rychle jsem knížku zavřela, protože Olivie začínala být zvědavá.
„Ale no tak.“ zakňučela.
„Teď ne.“ odpověděla jsem ji. Otočila jsem se k profesorů, který stál u své katedry a díval se našim směrem.
„Takže, minule jsme začali obranná kouzla a ti podepsání také odrážení kouzel na svého protivníka. Dnes se zaměříme na odzbrojení. Předpokládám, že všichni víte co a jak, pro ty, kteří by nevěděli, najdete to na stěně 20.“ přelétl po třídě rychlým pohledem.
„Dobře, tak Vás všechny poprosím do dvojic a jako minulou hodinu. Ti podepsání ke mně.“ všichni jsme se zvedli. Třída se rozdělila do skupin, jedna, která si začala procvičovat odzbrojení a druhá, která stála u profesora.
„Takže, po Vás budu chtít to samé. S tím ale, že se kouzlo budete snažit odrazit, nebo poslat na protivníka a k tomu přidáte své vlastní. Můžete jít a slečno O'Brienová, snězte ji.“ ukázal na čokoládu. Kývla jsem. Nikdo nevěděl, co myslí. Já jsem ale ihned pochopila, co tím profesor myslel. Všichni se rozestoupili na místa a začali procvičovat. Já jsem si rozbalila čokoládu a strčila ji do pusy.
„Takže mi chceš pořád říkat, že ti nic není.“ ozval se Georgův hlas za mnou. Docela jsem se lekla.
„Ne, už je mi líp, opravdu.“ popravdě nebylo. V hlavě jsem měla milion otázek a něco mi říkalo, že právě Lupin na ně zná odpovědi.
S Georgem jsme si stoupli naprosti sobě a procvičovali si to, co nám profesor nařídil.
Po hodině nás profesor zhodnotil a když studenti začali odcházet, vzala jsem knížku a šla k profesorovi.
„Pane profesore?“ oslovila jsem profesora, který se na mě otočil, „Ta knížka. Já tomu nerozumím pane. Jsem zmatená, ještě víc než při hodině jasnovědectví.“
„Já Vás chápu slečno, ale ani já nevím, co tím profesorka Trelawneyová myslela, když Vám vykládala Vaší.... budoucnost.“ slovo budoucnost řekl tak zvláštně. Jakoby věřil, že se to stane.
„Vy si myslíte, že se to stane? Věříte tomu?“ naléhala jsem na něj.
„Jasnovědectví je velmi nepřesný předmět.“ odpověděl klidně.
„Ale proč byste mi dával tu knížku?“ začínala jsem být zoufalá. Chtěla jsem odpovědi, ne domněnky.
„Slečno, rád bych Vám pomohl, ale tohle,“ ukázal na knížku, „je to jediné s čím Vám mohu teď pomoci. Navíc mám takový dojem, že jste si na své otázky sama odpověděla. A teď mě omluvte, musím se připravit na další hodinu.“ poté odešel. I já jsem vyšla ze třídy. Nikdo tam ale nebyl, nikdo nečekal. Podívala jsem se na knížku, kterou jsem držela v ruce, otevřela jsem ji a na první stránce byli připsané nějaké přezdívky se vzkazem:

My Pobertové,
slavnostně oznamujeme, že tato knížka nám pomohla zachraňovat Náměsíčníka od jeho starosti.

Dvanácterák, Tichošlápek a Červíček

Koukala jsem na připsaný odstavec jako na zjevení ducha. Nevěděla jsem, kdo jsou, nebo byli Pobertové. Otočila jsem na další stránku, kde byl název knížky:

Zvěromágové

Otočila jsem na další stránku, kde byl napsaný obsah knížky:
1. Kdo je to Zvěromág
2. Co obnáší být zvěromágem
2.1. Jak si najít svou zvířecí podobu
2.2. Registrace zvěromágů
2.2.1. Kdy se zaregistrovat
2.2.2. Jak se zaregistrovat
2.2.3. Důsledky pro neregistrované
3. Jak se stát zvěromágem
3.1. Kouzlo na přeměnu do zvířecí podoby
3.2. Jak se vrátit do podoby člověka
4. Varování

„Paráda, varování na konci.“ řekla jsem a povzdechla jsem si.
„Ale ale, kdo pak tu je?“ ozval se hlas nade mnou. Protiva.
„Zdravíčko, Protivo.“ snažila jsem nedát na sobě znát strach z toho, co udělá.
„Neměla bys být na hodině?“ sklouzl pohledem ke knížce, „Kde jsi ji vzala?“ jeho hlas zněl překvapeně.
„Dostala ji od jednoho z profesorů, ty ji znáš?“ zvedla jsem ruku, ve které jsem knížku držela.
„Od Lupina, že?“ lišácky se usmál.
„Je neslušné odpovídat na otázku otázkou.“ odsekla jsem mu.
„Ano, znám ji. Kdysi si v ní četla parta mladých kluků. Byli to pořadní průseráři, větší než Weasleyovic dvojčata. Ale to už je takových 14 nebo 15 let zpátky.“ přiblížil se ke knížce a natahoval pro ni ruku. Já jsem si ji přitáhla k sobě.
„Ano, dostala jsem ji od profesora Lupina.“ Protiva se usmál. Nevěděla jsem, proč se směje.
„Tušil jsem to, Lupin byl jeden z těch mladých hochů.“ snesl se tak, aby mi byl výškou stejný.
„Ty víš, kdo jsou to ti Pobertové?“ divila jsem se.
„No samozřejmě, takhle si říkali. Ti kluci průserářský. Ještě měli přezdívky, jak jen zněly...“ přemýšlel.
„Náměsíčník, Dvanácterák, Tichošlápek a Červíček.“ jejich přezdívky jsem si zapamatovala z knížky. Protiva se na mě udiveně podíval. Poklepala jsem na knížku.
„Ach ano, mohlo mě to napadnout.“ díval se stále na knížku.
„Říkal jsi, že víš, kdo to ti Pobertové byli.“ má touha po odpovědi se zvětšovala.
„A ty chceš opravdu vědět, kdo to byl?“ pozvedl své obočí a já kývla, „No dobře tedy. Tihle kluci byli také z Nebelvíru, všichni. James Potter, Remus Lupin, Peter Pettigrew a ten uprchlý vrah.“ Ztrnula jsem. Sirius Black se znal s Harryho tátou, byli přátelé a přesto je udal. Nechápala jsem. V hlavě se mi vyrojilo dalších milion otázek.
„Ale vždyť.... Black může za to, co se stalo Potterovým. Přesto to byli přátelé... Já to nechápu.“ vzhlédla jsem ke strašidlu.
„A jak pak se má tvůj tatínek?“ zeptal se znenadání a šibalsky se usmíval. Čekal na mou odpověď, já byla úplně vykolejená. Přesto jsem se odhodlala mu odpovědět.
„To není možné.“