Odrážeč //George Weasley

Kapitola třetí

Stáli jsme tam a pozorovali, jak profesor bezpečně oddaluje studenty od sebe. Když přišla řada na nás, začínala jsem pociťovat menší nervozitu.
„Tak tady je mých devět, ne pardon, deset odvážlivců.“ prohlížel si nás s úsměvem. Ano, opravdu nás tam stálo deset. Já jen neumím počítat jména na pergamenu.
„Takže, od Vás budu chtít, stejně jako od Vašich spolužáků obranná kouzla, co Vám ale přidám bude to, že se budete snažit odrazit kouzlo, které na Vás seslal Váš protivník, odrazit na něj. Ale varuji Vás, nepoužívejte kouzla, při kterých víte, že byste si mohli navzájem pěkně ublížit. Abychom nemuseli nikoho odvádět na ošetřovnu. Budu mezi Vámi chodit a sledovat Vaše schopnosti útoku a obrany. Do dvojic Vás ale rozdělím sám.“ pohledem projížděl nás všechny. My jsme se s Olivií na sebe podívali. Plánovali jsme si, že budeme spolu.
„Abyste se nezranili, dámy.“ Fred se k nám přikrčil a zasmál se.
„Abys to nakonec nebyl ty, kdo dostane na frak, Frede.“ ozvala se. Olivia.
„No skvěle! První dvě dvojce!“ ozval se Lupin a mířil k nám, „Pane Weasley, vy budete tady se slečnou Woodovou, nemýlím-li se.“ vzal Freda za rameno a díval se na Olivii, která kývla profesoru na znamení, že její příjmení správně trefil. Postavil je na druhou stranu učebny a vracel ke k nám.
„Tak, a vy pane Weasley budete tady se slečnou -“ podíval se na mě tázavě.
„O'Brien. Jessie O'Brien.“ řekla jsem s úsměvem. Lupin na mě koukal jako na zjevení, prohlédl si mě od hlavy až k patě. Cítila jsem se docela nepříjemně. Po chvilce se jakoby probudil z transu.
„Děkuji slečno. Takže pane Weasley, vy tedy budete se slečnou O'Brienovou.“ řekl a odváděl nás od ostatních. Postavil nás asi čtyři metry od Freda a Olivie. Nezdálo se to, ale učebna je docela velká, takže jsme se v pohodě všichni vešli.
„Víte, co máte dělat.“ usmál se a odcházel k ostatním. Podívala jsem se na George, který si vytahoval hůlku.
„Předem se omlouvám, kdyby něco.“ řekla jsem.
„Jo já taky, ale budu dělat vše pro to, abych tě nemusel odvádět na ošetřovnu.“ zasmáli jsme se. Rozhodla jsem se tedy začít.
„Expeliarmus.“ řekla jsem potichu. Chtěla jsem začít s něčím lehčím. Pro George to nebyl žádný problém a mé kouzlo odrazil. Teď mířilo na mě. Pomocí finite incantate jsem kouzlo úplně vyrušila. Mé vlasy ovinul vítr, který vyvolalo rušení kouzla. George se na mě usmál a i on vyslal kouzlo.
Lupin k nám přišel a sám si každého z nás vyzkoušel, nebo spíše naše schopnosti.
„Prosím, věnujte mi pozornost.“ ozval se profesorův hlas. Všichni přítomní svůj zrak upírali k němu.
„Dnešní hodina už skoro končí. Až na ty, kteří se mi podepsali, můžete odcházet. Ti podepsání se prosím vrátí k mému stolu.“ podívala jsem se na George, se kterým jsme si vyměnili nechápavé pohledy, přesto jsme se vydali k profesorovi.
Jakmile jsme v učebně zůstali jen my, podepsaní, profesor opět začal mluvit ke každému z nás. Každého z nás shodnotil a vytkl nám, co děláme špatně. Jakmile dotyčné shodnotil, také mohli odejít.
„Pane Weasley,“ otočil se k Fredovi, „více se soustřeďte na obranná kouzla. Kdyby slečna Woodová proti Vám použila nějaké silnější kouzlo, Vaše kouzlo by nestačilo. Jinak žádné jiné výčitky nemám, můžete jít.“ Fred kývl a odcházel.
„Slečno Woodová, Vaše odzbrojovací kouzlo, které jsme použila proti Vašemu společníkovi, nebylo tak silné, aby ho dokázalo odzbrojit. Při tomto kouzlu zbytečně máváte hůlkou, zlepšete to. Zatím k Vám nic jiného nemám, můžete jít.“ Olivia se s ním rozloučila a taktéž opustila třídu.
„Pane Weasley, nejen to, že mi dělá problém Vás rozeznat od Vašeho bratra, ale také jste mi to moc neusnadnil tím, že děláte stejné chyby jako on. Doučte se to, jinak také můžete jít.“ George se rozloučil, věnoval mi malý úsměv a opustil třídu.
„Slečno O'Brienová, jsem překvapen, jaké výkony jste podala, navzdory tomu, jak jste vypadala na obědě. Předpokládám, že čokoláda a káva od pana Weasleyho pomohla.“ podíval se na mě s úsměvem.
„Ano pane profesore, pomohlo to.“ odpověděla jsem s úsměvem, avšak jsem byla úplně zmatená z toho, že ví o té kávě od George.
„To rád slyším. Při Vašem duelu, jak jsem si povšiml, nepoužíváte nevýslovné vysílání kouzla. Víte, někdy to není úplně nejlepší způsob, Váš protivník si může své obranné kouzlo lépe připravit, když ví, jaké kouzlo se chystáte vyslat proti němu. Snažte se naučit sesílat nemluvevá kouzla.“
„Dobře pane profesore. Budu se v tom snažit zlepšit.“ řekla jsem rozhodně.
„Dobrá, tak tedy můžete jít. Vaši přátelé už na Vás čekají.“ propustil mě a já vyšla z učebny. Měl pravdu. Olivia, Fred a George tam na mě čekali.
„Konečně.“ zaradovala se Olivia.
„Už můžeme jít.“ usmála jsem se na všechny.
Cestou do společenské místnosti jsme se bavili o dnešní hodině s profesorem Lupinem. Všichni jsme dospěli k závěru, že je skvělý učitel. Nezapomněli jsme si také sdělit, co nám vytkl.
Seděli jsme ve společenské místnosti a dělali úkol z lektvarů.
„Musí nám hned první den dát úkol.“ stěžoval si Fred.
„Je to Snape.“ řekla jsem a dál se věnovala svému úkolu.
„Kluci?“ začala Olivia. Fred s Georgem k ní zvedli pohled, „nemáte za půl hodiny trénink famfrpálu?“ Fred s Georgem se na sebe vyděšeně podívali a vyběhli do svého pokoje. Úkoly nechali ležet a běželi si pro své věci.
„Počkej, co úkoly? To nemůžeme tady jen tak nechat.“ zastavil se George při cestě na trénink.
„Ne, běžte. Pohlídáme vám to tady.“ řekla jsem. Oba dva se na nás vděčně usmáli a utíkali pryč.
„Skvěle, dělám chůvu domácím úkolům.“ zasmála se Olivie, já s ní.
S úkolem jsme si sice pomáhali, ale i tak nám zabral docela dost času. Uklidili jsme klukům pergameny a učebnice. To všechno jsme položili na stůl před gauče, na kterých jsme seděli a povídali si.
Dveře se otevřely a v nich se objevilo celé famfrpálové družstvo. Všichni sotva šli, jen Oliver vešel energicky do místnosti a s úsměvem se posadil.
„Katie, jdu rovnou do sprchy a jdu spát. Všechno mě bolí.“ ozvala se Angelina.
„V pohodě. Já ty schody asi stejně nevyjdu.“ odpověděla Katie, která se držela židle a sotva šla. Pak se objevili Fred s Georgem, kteří na tom nebyli o moc líp. Fred k nám přišel a rozplácl se na dvojsedačku tak, že se George musel rozplácnout na gauč, na kterém jsem seděla já s Olivií. Jelikož má George skoro dva metry a i přes to, že mu nohy od kolen přesahovaly pohovku, jeho hlava stejně skončila na mých nohou.
„Tys jim teda dal.“ vynadala Olivie svému bratrovi, když Harry málem zakopl o koberec.
„Ale no tak, zítra budou zase fit.“ bránil se Oliver a sledoval své naprosto zničené spoluhráče.
„Jessie promiň, ale mě bolí celý člověk, jsem unavený a Fred je rozpláclý po celém gauči.“ omlouval se mi George, který měl svou hlavu na mých nohou. Byl opravdu unavený, za celou dobu co mluvil, neotevřel oči.
„Olivere, ty mi zaplatíš dovolenou u moře. Už nemůžu, ještě jeden takový trénink a všichni se sesypeme jako hromádka popela.“ naříkal Fred.
„Ještě nemám hotový úkol.“ naříkal George a snažil se zvednout. To, že trpěl při každém maličkém pohybu bylo vidět, každý jeho pohyb byl pomalý a opatrný.
„Zvládnete večeři?“ podívala jsem se na kluky. Fred stále ležel a George se snažil zvednout, nakonec záporně zavrtěl hlavou.
„Všechno mě bolí.“ George už seděl a díval se na svého bratra, kterého bolelo jen dýchat. Nemohla jsem se na ně takhle dívat. Zvedla jsem se z gauče.
„Kam jdeš?“ zeptala se Olivia.
„Na ošetřovnu. Madam Pomfreyová musí mít něco proti bolesti. Donesu každému. A Olivere, jako kapitán družstva, bys měl jít se mnou. Konec konců, za to můžeš ty, že takhle vypadají.“ ukázala jsem na dvojčata.
„Máš pravdu. Půjdu s tebou.“ Oliver se zvedl a společně jsme vyšli na chodbu.
Když jsme naší školní lékouzelnici vysvětlili stav našich hráčů, vůbec se nedivila.
„Nemůžete je takhle mrzačit pane Woode. Jinak Vám do zápasu nevydrží.“ sdělila Madam Pomfreyová Oliverovi, když nesla lahvičky s nějakým lektvarem.
„Slibuji, že příště budu mírnější.“ řekl jí s úsměvem a lahvičky jsme si převzali.
„Ať to vypijí do dna.“ řekla nám a my kývli.
Došli jsme do společenské místnosti, kde stále Fred nehybně ležel. Za celou dobu se nepohl ani o milimetr. Rychle jsem k němu přišla.
„Frede, pij. Do dna.“ podávala jsem mu lahvičku.
„Co to je?“ řekl, když držel lahvičku v ruce.
„To ti pomůže.“ řekl Oliver a pomohl mu si sednout. Fred to celé vypil a my čekali, jestli se mu alespoň trochu uleví.
Po půl minutě, ani ne, nám Fred řekl, že se cítí opravdu lépe. Vzala jsem další lahvičku a podala ji Georgovi, který ji také do dna vypil. Oliver ji nesl Harrymu do chlapeckých ložnic a Olivia holkám zase do dívčích. Já zůstala dole s dvojčaty. Oba dva se ještě z té bolesti rozkoukávali.
„Lepší?“ tikala jsem pohledem z jednoho na druhého. Oba dva se na mě usmáli a kývli.