Odrážeč //George Weasley

Kapitola šestadvacátá

Pomalu odcházím z knihovny. Dělám, že jsem nic neslyšela.
Když jsem ty tři viděla, ten jeden z nich mi byl povědomí. Taky jsem ho někde viděla a nevěděla jsem kde. Teď asi vím. Tenkrát, jak jsme s taťkou čekali na ty lidi. Musel tam být. Zdá se, že mě taktéž poznal.
Vyšla jsem z chodby, která vede ke knihovně. Zmizela jsem přesně v tu chvíli, kdy se chodbou začaly rozléhat další kroky. Bylo jich víc. Ale myslím, že vím, komu patří. Můj mozek urychleně začal vymýšlet plán. Pokud se Georgův sen stane skutečností a opravdu mě někdo chce zabít, bude to jeden z nich. Musím se jim dostat z dohledu, mohla bych použit nějakou tajnou chodbu, ale problém je, že jich znám pouze pár a ne v této části hradu. Kdyby tu tak byl George, ten by věděl, kam se schovat. V tu chvíli mě to napadlo. George. Trénink. Dav. Podívala jsem se na hodiny. Ještě mají 20 minut tréninku. Zrychlila jsem krok. Kromě toho, že mé kroky byly taktéž více slyšet, panika ve mně upadávala.
„Tam šla." slyšela jsem hlas jednoho z těch tří. Dala jsem se do běhu s běžela na hřiště. Teď je to jistý. Opravdu jsem to já, koho chtějí zabit. George měl pravdu, musím mu to říct, musí mi pomoct. Pomůže mi, vím to. Budu v bezpečí.
Vyběhla jsem z hradu a litovala, že jsem si vybrala místo, které není zrovna blízkosti hradu. A jelikož nejsem zvyklá běhat, mé nohy se začaly motat. Po úzké cestě, která vede k hřišti a která je plná trávy a kořenů.... to mi moc běh neusnadnilo.
Viděla jsem, jak nahoře na obloze vyletěl jeden z odrážečů. Nedokázala jsem poznat, jestli je to George nebo Fred. Chtěla jsem na něj zavolat, ale jakmile jsem se přestala věnovat cestě a její překážkám, zakopla jsem. Tři muži, co mi byli v patách mě rychle doběhli. Ten nejvyšší mě chytl. Další se postaral o to, abych nemohla upozornit na situaci a třetí kontroloval, jestli je vzduch čistý a nikdo nic nevidí. Svázali a umlčeli mě kouzlem, nemohla jsem nic dělat. Byla jsem v šoku.
Odvlekli mě až do hloubky lesa. Byli velmi opatrní na to, co jim v lese může zkřížit cestu. Došli na nějaký úsek lesa, u kterého se zastavili a hodili mě ke kořenům stromu. Můj naráz byl tvrdý. Zády mi prolétla chvilková bolest a cítila jsem, jak mé svázané ruce za zády na chvilku vzaly jiný tvar. Nárazem jsem si je úplně ohla do tvarů nevídaných.
„Zmizíme odsud, dokud si někdo nevšimne, že chybí." řekl ten nejvyšší z nich. Ten druhý, který své přátele ujišťoval o mé přítomnosti u tehdejšího konfliktu povytáhl rukáv na pravé ruce. Odhalil tak znamení zla a mnou v tu chvíli projela úzkost a vyrazil i studený pot.
Had na jeho ruce pohnul ocasem. Pak se ozvalo praskání a zmizeli jsme z Bradavic.
Přemístili jsme se na místo, které bylo zahalené v šeru. Studená podlaha mi moc na odvaze nepřidávala. Nečekaně mě studila. Rozhlížela jsem se okolo ve snaze najít něco, čeho bych se mohla chytnout. Nějaký záchytný bod, podle kterého bych mohla určit, kde se nacházím. Nic jsem bohužel nemohla najít.
Začaly se k nám blížit kroky. Dívala jsem se směrem, kterým přicházejí. Postupně se začala odhalovat postava. Žena. Husté kudrnaté kadeře a její smích ji přidal na hrůze.
„Ale ale ale, kdopak to tu je. Není to Lupinovo štěňátko?" šíleně se začala smát a obešla mě. Začala jsem rychleji dýchat a hrdlo se mi zúžilo.
„Chceme slíbenou odměnu." ozval se jeden z nic. Bellatrix byla v momentu pronesení věty naproti mě, na sobě měla její typický šílený úsměv, ale po vynesení věty z chlapcova úst ji její úsměv upadl. Její výraz začal vyjadřovat opovržení. Neochotně se k mládencům otočila.
„Ale jistě." pronesla sladkým medový hlasem. Až na to, že tento med by vás ve vteřině otrávil a vy byste propadli do věčného spánku smrti. Pak máchla hůlkou, ze které vyletěl zelený záblesk a všichni chlapci padli mrtví k zemi. Dívala jsem se na celou scénu s hrůzou. Věděla jsem, že zabíjení Bellatrix není cizí, ale zabit nezletilé chlapce, i když si to zasloužili, je projev opravdového chtíče po krvy.
„Tak ty sladké vlčátko, kde jsme to přestali?"

~•~

Mezitím v Bradavicích

„Georgi!" zavolal Fred na své dvojče, které vedlo rozhovor s jedním ze spoluhráčů. Po oslovení svého bratra se George otočil.
„Jo?"
„Hele, teď jsem byl nahoře a viděl jsem Jessie, jak běžela sem," začal Fred s vyprávěním, ale jakmile jeho bratr uslyšel jméno Jessie, jeho nával strachu se zvýšil a netrpělivě na svého bratra naléhal, ať se co nejrychleji dostane k pointě vyprávění, „ale není tady. Všiml jsem si taky tří chlapů, co rychlým krokem šli za ní. Nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud mi nedošlo, že tu není."
„Jak jako NEVĚNOVAL TOMU POZORNOST?!" vykřikl zlostně George a měl co dělat, aby své dvojče nechytl pod krkem.
„Nevypadalo to naléhavě." bránil se Fred.
„Fajn tak se po ní HNED TEĎ půjdeme podívat." rozhodl George. Společně se svým bratrem a s celým týmem, který se nabídl pomoct, začali hledat ztracenou dívku.
Prohledali celé prostranství hřiště a lesa. Bez úspěchu.
„Frede, Georgi!" zavolal na ně Harry, který přiběhl i s Pobertovým plánkem. Všechny na chvilku zachvátila úleva a naděje, tedy jen do té doby, než zjistili, že Jessie ani na plátku nikde není.
„Co teď budeme dělat? Nikde ji nemůžeme najít." zeptal se jeden spoluhráč z týmu. Liam. Přidal se do týmu minulý rok.
„Musíme to říct profesorům." navrhne Harry. Všichni souhlasí a chtějí se vydat to oznámit. Zastaví se ale, když si všimnou, jak Fred stojí na místě jako přikovaný.
„Je to moje chyba." řekne zoufale a podívá se nejprve na svého bratra a poté na zbytek týmu. Všichni, včetně George na něj udiveně koukají. „Měl jsem za ní jít, když jsem ji viděl běžet sem. Mělo mě to napadnout."
„Nemohl si to vědět," utěšuje ho George, i když i on je psychicky zničený, „teď ji musíme najít, než se ji něco stane." Snaží se o povzbudivý úsměv. Fred pouze kývne a celý tým se rozeběhne do kabinetů různých učitelů.
Za chvilku to vědí skoro všichni. Ztracená žákyně. Škola informovala i otce, Remuse Lupina, o nezvěsti jeho dcery. Ten se ihned vydal do školy. Šel přímo za zdrojem, za člověkem, který jeho dceru viděl jako poslední. Spolu s nim dorazili i rodiče Weasleyových.
Po vyslechnutí Freda se Lupin vydal hledat zástupce školy Kruvalu. Měl tušení, že tam najde své odpovědi. Ovšem, jakmile spatřil danou osobu, nemusel s ním prohodit jediné slovo a měl odpovědi. Nikdy nevěřil, že Igor Karkarov se někdy změnil. Že mu nadále není věrný.
„Asi mám tušení, kde je." oznámil Lupin Molly a Arturovi. Oba se na něj s otázkou v očích podívali. „Opuštěná vila, tam, kde tehdy všechno teprve začínalo."
„Myslíš, že v tom má prsty... ty víš kdo?" zeptal se tázavě Artur.
„On sám ne, ale bojím se, že Šedohřbet ano."