Odrážeč //George Weasley

Kapitola devátá

Kráčela jsem po schodech nahoru do společenské místnosti. Strach jsem neměla, už jsem věděla, že je Sirius nevinný.
„Vás jsem se tu načekala,“ ozvala se Buclatá dáma z obrazu, mile jsem se na ni usmála, „heslo?“
Vcházela jsem do společenské místnosti a slyšela jsem známé hlasy.
„Kde může být? Už je po sedmé hodině.“ poznala jsem Oliviin hlas.
„Neviděl jsem si od obrany.“ odpověděl ji George.
„Bude v pořádku.“ uklidňoval je Fred.
„Samozřejmě, že je v pořádku.“ vyšla jsem zpoza rohu. Okamžitě se na mě upřely pohledy všech.
„Jess!!“ vykřikl George. Přeskočil gauč a ve vteřině byl u mě a objímal mě.
„Ty si nám dala.“ objala mě Olivie, když mě George pustil.
„Jsem rád, že jsi v pořádku.“ objal mě i Fred.
„Nás z tebe trefí jednou.“ usmál se Oliver a i on mě objal.
„Kde jsi byla?“ začala mě vyzvídat Olivie, když si sedli na gauč před krb.
„Na ošetřovně.“ pousmála jsem se.
„NA OŠETŘOVNĚ?!“ všichni se zděsili.
„Po obraně se mi udělalo špatně a omdlela jsem.“ řekla jsem necelou pravdu.
„Merline...... A už dobrý?“ starala se ihned Olivie.
„Ano, už je mi mnohem líp.“ usmála jsem se na všechny.
„Doufám, že na tom nemám podíl.“ ozval se starostově George.
„Ne ne, byla jsem jen hrozně unavená.“ usmála jsem se na něj. Myslela jsem, že ho to uklidní, ale nevypadalo to zrovna, že by se uklidnil.
Seděli jsme tam dobrou půl hodinu, než jsme se pomalu začali rozcházet do ložnic.
„Už si půjdu lehnout.“ zvedla se Olivia, když jsme tam seděli jen já, George a Fred. Když procházela okolo Freda, zaťukala mu na rameno a hlavou pokynula směrem k ložnicím. Fred ihned pochopil, co myslela.
„Oh, no jo, já taky půjdu. Dobrou.“ zvedl se a také odcházel.
„Dobrou.“ ozvali jsme se s Georgem stejně. Musela jsem se pousmát nad Fredovou reakcí.
Zůstali jsme sami s Georgem. Seděli jsme mlčky a dívali se na vyhasínající oheň.
„Hele, vážně to dneska nebylo kvůli mně?“ podíval se starostlivě George.
„Ne ne, nebylo. Neboj. Bylo to kvůli tomu jasnovědectví.“ usmála jsem se.
„A už víš, co to znamená?“ zvědavě se zeptal.
„Ano, vím. Ale je to složité.“ sklopila jsem pohled na zem.
„Hej hej hej, děsíš mě.“ pozvedl můj obličej tak, abych se mu dívala do očí. Chytla jsem jeho ruku tou mou. Musela jsem se usmát.
„Jsi hrozně krásná.“ prolomil krátké ticho. Já se na něj podívala a musela se usmát.
„Budu se červenat.“ řekla jsem šeptem a užívala si jeho přítomnost.
„Stejně tak, jako už od začátku roku?“ usmál se.
„Ale ne, ty sis toho všiml.“ zaúpěla jsem, ale ihned se usmála.
„Všiml. Jedna z věcí, která se mi na tobě líbí.“ palcem mě pohladil po tváři.
„Jedna z věcí?“ stále jsem se usmívala, stejně jako George.
„Seděli bychom tady dlouho, kdybych ti měl říct úplně všechno, co se mi na tobě líbí.“ díval se mi do očí. Stále jsem se usmívala. George se ke mě naklonil a políbil.
V mém břiše vylétlo snad milion motýlků. Nechtěla jsem, aby tento moment skončil.
Museli jsme se od sebe ale odtáhnout, protože nám došel kyslík. George se mi podíval se očí.
„Tohle jsem chtěl udělat už dávno.“ řekl a dal mi pusu na čelo.
„Možná bych se měla přiznat, že já taky.“ usmála jsem se a pohlédla znovu na George, který se také usmíval.
„Můžeš mu něco slíbit?“ podíval se na mě vážným pohledem. Bála jsem se, co bude chtít říct.
„Cokoliv.“ snažila jsem se odlehčit situaci.
„Už nikdy takhle nemiz, já se fakt hrozně bál.“ přitáhl mě do objetí.
„Už nikdy.“ odpověděla jsem a své ruce dala okolo něj.