Černá lilie

Irina

INA

Dívala jsem se na hvězdy a přemítala co se bude dít dál. Už jsou to dva dny od doby, kdy jsem dostala prsten a já si s ním od té doby pořád hrají. Také přemýšlím kdo je můj otec a jestli mám sourozence. Mít sestru nebo bratra by nebylo tak špatné, když jsem  byla celé ty roky sama. Zrovna jsem pozorovala souhvězdí Střelce, říká se že jeho šíp ukazuje přesně tam kam se máme vydat a kde nás čeká štěstí. Nevím co je na tom pravdy, ale ten šíp ukazoval směr elfské království. Třeba je to pravda, třeba nás tam opravdu čeká štěstí. Na konci střelcova šípu zářila nejzářivější hvězda na obloze, Irina. Zářila daleko více než ostatní hvězdy, právě Irina mi přidávala na odvaze a dávala mi naději, že vše ještě není ztraceno. Seděla jsem na stromě, zrovna jsem měla hlídku, Teon a Talir už nejspíš spali. Poslouchala jsem šustění listů a dýchla čerství vzduch. Na mysl mi přišla písnička, ani nevím kde se tam vzala a ani ji podle mě neznám, ale i přesto jsem začala zpívat.

Tam kde hvězdy září.
Tam kde si všichni věří.
Tam je elfské království.
Tam elfové žijí.

Obloha je tam večer plná hvězd.
Nikdo tam nemyslí na odjezd.
Květiny tam kvetou bez váhání.
Možná je to tím že jim elfové pomáhají.
Jejich domy jsou vlastně stromy.
Nejsou tam při bouřce hlasité hromy.
Ale blesk září víc než diamanty.

Měsíc je pro ně více než slunce.
Vítr tam fouká lehounce.
Elfky tančí při slavnostech.
Všichni jsou klidní i při problémech.
Jejich pleť je bronzová.
Koruna z větviček je složená.

Zámek vypadá spíše jak strom.
Elfové se bojí, že se tam rozléhá hrom.
Víly si vyjí věnce.
Jezero vypadá hluboce.
Hvozdem se rozléhá zpěv ptačí.
Času nikdo nestačí.
Času má elf víc než dost.
Elf totiž zná nesmrtelnost.

Při zpívání jsem se stále koukala na Irinu. ,,Odkud tu píseň znáš?" Řekl Teon a já bych z toho stromu asi zpadla, kdyby mě nezachytili dvě silné paže a nepřitáhly mě k sobě. Otočila jsem hlavu a podívala se do jeho zelených očí. ,,Já po pravdě ani nevím, prostě jí umím." Odpověděla jsem na jeho otázku a dál se utápěla ve smaragdovích očích. ,,Ty asi nevíš co je ta písnička zač že?" Zeptal se a já zavrtěla hlavou. ,,Ta píseň se dá pokládat za hymnu elfů." Já na něj jen překvapaně koukala a čekala co řekne. ,,Hezky zpíváš." Řekl a já se začervenala, tohle bylo poprvé co si legendární Postrach nevěděl rady a byl v rozpacích. Teon se začal přibližovat a já cítila jeho dech na mém obličeji. Spojil naše rty v jedno. Já jsem se vzpamatovala a začala mu polibky oplácet. ,,Miluji tě Ino." Zašeptal do polibku. ,,Miluji tě Teone." Odpověděla jsem a dál se věnovala jeho rtům. Teď nebyl žádný král Eddard ani elfové a dokonce ani svět. Byli jsme jenom my dva pod širým nebem, které zářilo hvězdami. Odtrhli jsme se kvůli nedostatku kyslíku. ,,Vidíš támhle je souhvězdí hada." Ukazoval Teon a já se opřela o jeho hruď, zatím co on se opíral o strom. ,,A támhle je souhvězdí střelce, říká se..." ,,Říká se, že jeho šíp směřuje tam kde nás čeká štěstí a radost." Skočila jsem mu do řeči a on se jen pousmál. ,,Ty znáš souhvězdí?" Zeptal se. ,,Jasně, hvězdy byly mými společníky v dlouhých nocích, které jsme neprospala. Někdy jsem k nim dokonce i mluvila a svěřovala se jim se svými problémy." Řekla jsem a zaklonila hlavu, abych se mohla podívat na jeho obličej. Potom jsem hlavu zase na rovnala a dívala se na hvězdy. A tak jsme tam seděli. Jeden elf a člověk. Pro oba už neexistovaly problémy ani strasti, existovali jen oni dva, příroda, vzduch a krásná obloha posetá těmi nejvzácnějšími diamanty.