Černá lilie

Začatek, který nelze vzít zpět

INA

S Teonem jsme ruku v ruce přišli do paláce. Tam panoval neskutečený rozruch. Všude pobýhali vojáci a při tom si nasazovali brnění. Služky jim dávali napít a generálové a seražnti se snažili svou jednotku sjednotit. ,,Náš nepřítel asi dorazil." Konstatoval Teon a propletli jsme se vším tím zmatkem. Vyběhli jsme schody do věže a rozhlíželi se. Za nedlouho se rozezněl válečný roh. Z poza kopce se vynořilo obrovské vojsko lidí. Na kopci však zůstali stát a mě upoutala postava na válečném hnědém koni. Nebylo pochyb, že je to právě král Eddard, protože jeho zlatá koruna zářila ve svitu slunce. S Teonem jsme doběhli do otcovi pracovny. ,,Jsou tady. Jejich nejmíň osm tisíc." Vydechl zoufale Teon. Znovu se rozrazili dveře a v nich stál Oitur v plné zbroji za ním stál Namdor taktéž v plné zbroji. ,,Vojsko je připraveno." Oznámil a já se chtěla vydat do komnat a převléknout se také do zbroje. ,,Ty nikam nejdeš. Zůstaneš tady a nikam se nehneš dokud bitva neskončí." Prudce jsem se otočila na otce a byla připravená se bránit. ,,Nebudu nečině přihlížet tomu jak můj lid umírá! Pět dlouhých let jsem se učila se zbraněmi a teď to konečně využiji pro dobrou věc! Jestli mě zavřeš v mé komnatě budiž, ale věř, že já si cestu ke svému lidu najdu ať je jakákoli." Otočila jsem se a vyšla s hrdě vztyčenou hlavou ven z místnosti. Namířila jsem si to rovnou do komnat a oblékla si můj černý plášť a vlastně všechno co jsem nosila, když jsem ještě žila sama. Na černou halenu jsem si nasadila černý pancíř a nasadila si chrániče na nohy a ruce. Připnula jsem si opasek s mečem, toulec s čtyřiceti šípy, vzala si do ruky luk a za opasek si dala dvě dýky. Byla jsem připravená jít do boje pro svou vlast a lid. Nebudu se tady schovávat, to bych se musela hanbou propadnout, kdyby ano. Je mi jedno co říká otec. Teď musím být zase tím Postrachem co budí strach ve všech a mají z něj respekt. Teď musím být zakrytá stíny, které mi pomohou tuto válku vyhrát. Teď musím být sama sebou. Odhodlaně jsem vztyčila hlavu a vyšla na nádvoří. Hlavy vojáků a jejich vůdců se za mnou otáčely. Já si došla do stáje pro Šípa. ,,Je to tady chlapče. Válka začala, teď musíme ukázat co je Postrach a jeho věrný kůň vlastně zač." Řekla jsem mu a on pohodil hlavou. Odeslala jsem ho a nasadila mu uzdu. Sedla jsem na něj a společně jsme vyjeli ze stáje. Mé rozpuštěné vlasy vlály kolem mé hlavy a já si naposledy užívala pocitu míru a klidu, který jsem cítila na louce s Teonem. Zanedlouho vyšel i otec s Oiturem, Namdorem a Teonem, který už měl na sobě také brnění. Všichni nasedli na své koně. Teon na Pírka, Namdor, Oitur a otec na své hnědáky. Podívala jsem se okolo sebe na vojáky. Všichni až na pár jedinců, měli v očích strach a nervozitu. Pobídla jsem Šípa aby vjel do čela armády. ,,Vidím vám na očích strach, který by vzal odvahu i mě, ale nevezme a víte vy proč? Protože vím, že ti co stojí před našimi branami, chtějí nám sebrat to co je nám nejdražší. Chtějí nám sebrat svobodu. To vy chcete dopustit? Nechat si vzít to co jste si tak draze vyrobili? Tak chcete!" U poslední věty jsem křičela. ,,NE!!" Rozezněl se bojištěm hlas vojáků. ,,Tak bojujte za to co máte rádi! Za svou rodinu! Za své přátele! Za svou vlast a zemi! Za svého krále!" Vojskem se rozezněl odvážný pokřik.
,,Tam kde hvězdy září. Tam kde si všichni věří." Začal zpívat jeden z vojáků a přidali se všichni, včetně mě. Společně s písní jsme se vydali proti svému nepříteli na bojiště, které si vybrali.

Tam kde hvězdy září.
Tam kde si všichni věří.
Tam je elfské království.
Tam elfové žijí.

Obloha je tam večer plná hvězd.
Nikdo tam nemyslí na odjezd.
Květiny tam kvetou bez váhání.
Možná je to tím že jim elfové pomáhají.
Jejich domy jsou vlastně stromy.
Nejsou tam při bouřce hlasité hromy.
Ale blesk září víc než diamanty.

Měsíc je pro ně více než slunce.
Vítr tam fouká lehounce.
Elfky tančí při slavnostech.
Všichni jsou klidní i při problémech.
Jejich pleť je bronzová.
Koruna z větviček je složená.

Zámek vypadá spíše jak strom.
Elfové se bojí, že se tam rozléhá hrom.
Víly si vyjí věnce.
Jezero vypadá hluboce.
Hvozdem se rozléhá zpěv ptačí.
Času nikdo nestačí.
Času má elf víc než dost.
Elf totiž zná nesmrtelnost.

Zpívali úplně všichni a líbezné elfské hlasy se rozléhaly po bojišti a lidé vypadali zaraženě. Otec, já, Teon, Oitur, Namdor a dokonce i Talir, kterého nikdo nedokázal zastavit, jsme jeli vepředu a vedli vojsko, které vědělo, že tohle je poslední den, který zažijí ve svém elfském životě. Zastavili jsme se pod kopcem. Zazněl náš roh a roh lidí. ,,DO BOJE!" Zakřičeli elfové současně a všichni vyrazili do boje. Začala válka, ze které nejde couvnout.

Tak válka začala😱. Jak myslíte že válka dopadne? Vyhrají to elfové nebo lidé? Musím vám oznámit, že už moc kapitol nezbývá a bude jich nejvíc 35. Napište mi do komentářů jaká postava je vaše nejoblíbenější a proč.

Tak u další kapitoly 🤗❤💚.