Černá lilie

Rada

INA

K obědu mě zavolaly služky. Nechala jsem zkoumání svých dovedností ve svém druhém já a šla na oběd. Na chodbě jsem se potkala s Talirem a tak jsme společně vyrazili k jídelně. Všichni kromě nás už tam byli a tak jsme usedli a mlčky začali jíst zeleninový salát s pečivem. ,,Tak co říkáš na své elfí já?" Zeptal se bratr a já se blaženě usmála. ,,Jsem nadšená, nikdy jsem nebyla tak rychlá a mrštná." Odpověděla jsem bratrovi upřímně a dál se věnovala obědu. ,,To jsem rád, že se ti to líbí." Řekl otec a vlídně se na mě usmál. Já mu úsměv opětovala a snědla posledních pár soust salátu. Potom jsem se zvedla a odešla do stájí za Šípem, protože jsem ho už dlouho neviděla a stýská se mi po něm. Seběhla jsem schody na nádvoří a spěšným krokem se vydala směr stáje. Hledala jsem Šípa a našla ho až v posledním boxe. Spokojeně jsem přikývla, když jsem zjistila, že má všeho dost. ,,Ahoj kamaráde, tak jak se máš?" Zeptala jsem se ho a vylezla k němu do boxu. Vzala jsem si kartáč a vyhřebelcovala ho. Z mé činnosti mě vyrušil Oitur, který se tvářil utrápeně. ,,Co se stalo bratříčku?" Zeptala jsem se ho. ,,Otec nedokáže uklidnit elfské lordy, kteří se tu sešli aby projednali věci o válce, ale každý z nich se teď dožaduje jestli nám dá vojáky a jestli vůbec do války půjde." Vysvětlil mi Oitur a já nevěřícně kroutila hlavou. ,,To snad není možný, zavedeš mě tam prosím." Poprosila jsem ho a on kývl. Procházeli jsme chodbami paláce a stanuli před smrkovými dveřmi. Oitur vzal za kliku a otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na hádající se lordy a na otce, který si mne spánky, asi ho to už unavuje a koho by taky neunavovalo že? Lordové vůbec ne zaregistrovali, že jsem s bratrem vešla. Až tak byli zabraní do hádky, která mezi nimy panovala. Přešli jsme s Oiturem k otci, který se na nás prosebně podíval. ,,Prosím klid." Snažil se je uklidnit Oitur, ale žádný úspěch z toho nevzešel, akorát to, že se lordové ještě více rozhádali. Oitur bezmocně rozhodli rukama a já si všimla dvou lordů, kteří si spolu vyměňovali bezradné pohledy. Vždcky jsem elfí měla za rozumné bytosti, ale teď se tu někteří hádali jako malé děti o hračku. Pohár mé trpělivosti přetekl, když se jeden z lordů postavil a zabodl svůj prst do jiného lorda. ,,TAK DOST! TICHO TADY BUDE!" Zařvala jsem jak jsem nejvíce mohla a zabralo to. Pohledy lordů se stočili na mě. Sama pro sebe jsem se vítězně usmála. ,,Vždycky jsem měla elfi za moudré bytosti, které žijí v míru, nehádají se a neházejí si klacky pod nohy, asi jsem se částečně zmílila. Někteří elfové jsou stejně tupý a sobečtí jako lidé a můžete mi věřit, že s lidmi mám velké zkušenosti. Příkladem tupých elfů jste vy, až na támhle ty dva, kteří patří mezi ty moudřejší." Ukázala jsem na dva lordy, kteří všechno s úsměvem sledovali. ,,Před baranami království je armáda lidí a vy se tady hádáte. Kdyby jste dělali alespoň něco užitečného, ale ne, vy se tady prostě musíte hádat jako malý děti o hračku." Vyčetla jsem jim a lordové sklopili hlavy, až teda na ty dva moudřejší. ,,Pokud nechcete sloužit království a svému králi tak laskavě odejděte a už se nevracejte. Zůstaňte zalezlí na svém území jako zbabělci a počkejte si až vás nepřátelská armáda rozmetá. Já chci ale bojovat za svou zem a za to co mám ráda. Kdo jde se mnou?" Zeptala jsem se a dva moudří lordové co se nehádali povstali. ,,Půjdeme svámi, jesli je to náš konec, tak ať je to konec na který se bude vzpomínat." Řekl jeden z nich a druhý mu dal za pravdu. ,,Výborně, ať jste do dvou dnů tady i se svými vojsky." Přikázala jsem jim hlasem, který jsem u sebe neznala. Teď ze mě mluvila princezna a ten hlas byl autorativní a to jako že hodně. ,,Ostatní se rozmyslete, jestli budete čekat jako zbabělci než vás lidé zahubí nebo se přidáte k nám a budete bojovat za svůj domov. Jestli se rozhodnete bojovat tak pro vás platí to stejné, do dvou dnů tady i s armádamy. Teď opusťte tuto místnost a s některými se za dva dny  setkám znovu." Domluvila jsem a všichni lordové se spěšně otočili a pádili z přijímací síně. Otočila jsem se, můj bratr na mě civěl s otevřenou pusou a otec se hrdě usmíval. ,,Jsi jako tvá matka Ino. Vždy když jí někdo naštval dokázala uhranout pohledem. Potom, ale co zemřela si zase lordové začali vyskakovat a teď jsi tu ty, stejná jako tvá matka." Řekl otec a já se na něj usmála. ,,Já si myslím, že o lordech hodnou chvíli neuslyšíme a podle mě je všechny uvidíme za dva dny na bojišti." Uchechtl se Oitur a společně i s otcem jsme vyšli z síně. Bylo už hodně pozdě a tak jsem oboum popřála dobrou noc a šla do svých komnat. Tam jsem se umyla ve své vlastní koupelně a převlékla se do noční košilky. Lehla jsem si do postele a během chvíle vytuhla.

Takže tady je další kapitola. Doufám, že se vám líbí. Co říkáte na blížicí se válku? Přijdou díky Ině všichni lordové? To se brzy dozvíte😏.

Tak u další (možná delší) kapitoly😚😽.