Černá lilie

Armády lordů

INA

Probudila jsem se, když vycházelo slunce, takže muselo být nejvíš osm. Dnes měly přijet armády a jejich lordové. Doufám, že se nás sejde dost, abychom měli vůbec šanci krále Eddarda porazit. Vstala jsem a vešla do šatny, dnes jsem si chtěla vzít nějaké kratší šaty a proto jsem si vybrala tyhle růžovo černé:

Taky jsem si vybrala černé boty na nízkém podpatku:

A služky mi udělaly tento účes:

Když jsem byla nachystaná šla jsem na snídani. Vešla jsem, ale Oitur a dámy tam nebyly. Jen jsem nad tím v duchu pokrčila rameny a sedla si mezi Teona a otce. ,,Proč tady Oitur ani dámy nejsou?" Zeptala jsem se Teona šeptem. ,,Mají piknik venku na zahradě. Upřímě Oitura lituji." Uchechtl se Teon a já si představila chudáka Oitura v obležení osmi dam, které jsou jako pijavice. Nabrala jsem si lehký salát a pečivo. Lordové dojídali a pomalu odcházeli. Namdor právě dojedl a s úklonou a mě darovaným úsměvem odešel. Já už jsem chtěla také odejít, když v tom do jídelny vešel voják. ,,Vaše Veličenstvo, armády s vele váženými lordy jsou tady." Oznámil voják a s úklonou zmizel. S otcem jsme se postavili a šli na nádvoří přivítat lordy a jejich armády. Vyšli jsme s otcem ven a mě se naskytnul pohled na osm armád  a osm lordů. Takže přišli všichni, nad touto myšlenkou jsem se musela pousmát. Vzpomněla jsem si totiž na svůj výstup na radě. ,,Pánové pojďte dovnitř a vaše armády ať si postaví stany a generálové do kasáren." Přikázal otec a všichni poslechli. Lordové šli za námi do otcovi pracovny. Všichni si posedali do křesel. ,,Co dělá u válečné porady žena?" Protestoval jeden z lordů a já si povzdechla nad jejich hloupostí. Někdy mi připadali jako vojáci krále Eddarda. ,,Musím podotknout vážený lorde, že já nebyla vychovávána jako princezna. Já pět let žila sama a starala se o sebe sama. Jak myslíte, že jsem přežila? Že jsem prostě dostala všechno zadarmo? To ani náhodou. Sama jsem se musela naučit střílet z luku, používat meč a dýky. Také jsem si sama vydělávala peníze tím, že jsem nosila řezníkovi svůj úlovek z lesa. Zkrátka a dobře já nejsem princezna podle vašich představ a kdyby bylo na mě tak tady chodím v kalhotách, haleně a neustále u sebe nosím zbraně. Mě totiž nikdo neochrání jako vás vaše stráže, já se musela ochránit sama. Mám právo tady být, chci pomoci a pokud mi to nezakáže můj otec zůstanu tady." Usadila jsem poněkud tvrdě lorda, který hned zmlkl. Otec pobaveně kroutil hlavou a usmíval se. ,,Teď probereme zásoby a vojáky." Řekl otec a takhle to šlo celé dopoledne. Zjistila jsem, že máme pět tisíc vojáků, z toho tisíc lučištníků, dva tisíce je jízda a zbytek tedy dva tisíce je pěchota. Když jsme konečně skončili odkráčela jsem na oběd, protože jsem měla hrozný hlad. Sedla jsem si a snědla nějaké ovocné rolády. Musím uznat, že to bylo vážně dobré. Chtěla jsem jet do lesa a převlíkat z šatů se mi nechtělo, navíc byly krátké takže mi v sedle vadit nebudou. Šípa jsem tentokrát nechala bez sedla, akorát mu nasadila uzdu. Oznámila jsem to otci, který jen kývl a vrátil se k papírům, které se mu kvůli válce hromadily. Já si sundala boty na podpadku a šla bosa. Jela jsem s Šípem na Namdorovo a moje oblíbené místo. Dojela jsem tam a nechala Šípa se popásat na šťavnaté trávě. Sedla jsem si na kámen u vody a smočila v ní nohy. Hned jak jsem to udělala začala jsem zářit a les jakoby ožil.

Tak co si myslíte o tom záření? Je to nějaká nová moc? Nebo prokletí? To se dozvíte v příští kapitole.

Tak u další (delší) kapitoly 💜😚.