Černá lilie

Adärn

INA

Dojeli jsme na okraj lesa. Ten les byl pochmurný a už když jsme se k němu přibližovali, tak příroda kolem něj uvadala a ptáci přestali zpívat, jako by se báli. Prohlídla jsem si ho a vůbec se mi tam nechtělo a nelíbilo se mi to. ,,Jak se ten les jmenuje?" Zeptala jsem se. ,,Adärn, v elfštině, ale v překladu do znamená hrůzostrašný." Řekl Teon a i na něm bylo vidět, že se mu tam moc nechce, ale ani jeden z nás neměl na výběr, jestli jsme chtěli zachránit elfy, před králem Eddardem. ,,To je dost výstižné jméno." Poznamenal Talir a já nasucho polkla. Zhluboka jsem se nadechla a vjela do něj. Teon jel hned za mnou a hned jak jsme tam vjeli, jakoby všechny zvuky neexistovaly. Zpěv ptáků nebyl slyšet ba dokonce ani šustění listů, bylo tady nesnesitelné ticho. Pobídla jsem Šípa aby jel dál, jemu se očividně tady taky nelíbilo, protože nesouhlasně pohazoval hlavou, ale přece jenom mě poslechl a vydal se v před. Jediný zvuk, který tady byl, bylo praskání větviček pod kopyty koní a naše dýchání, nic víc ani nic míň. Byli jsme všichni ostražití a na Talirovi bylo vidět, že se bojí. Povzbudivě jsem se na něj usmála a on mi nejistým úsměvem ten můj opětoval. Takhle jsme jeli už asi dvě hodiny a nepolevovali na ostražitosti. Najednou jsem uslyšela šepot, byl moc tichý na to abych dokázala vědět co říkal. ,,Slyšeli jste to?" Zeptala jsem se jich a oba dva přikývli. Super tady je důkaz, že jsem se nezbláznila a že to slyší i ostatní. Koně neklidně frkali, ale jeli dál jak jim jezdci přikázali. Znovu jsem uslyšela ten šepot. Napjala jsem svaly a nechala Šípa aby zastavil. Do ruky jsem si vzala luk a vytáhla šíp z toulce, který mi visel na zádech. Vložila jsem šíp do tětivy a nastražila uši. Vetřelci! Vetřelci, v našem lese! Kdo se odvážil sem vstoupit?! Zabijte je! Zabijte je! Křičel hlas a jeho šepot se změnil na křičení. ,,Rychle! Musíme odsud pryč!" Vykřikla jsem na své společníky a pobídla Šípa do plného trysku. Za mnou Teon pobídl Pírka do trysku a tak jsme uháněli lesem. Zabijte je! Pobijte je! Křičel hlas dál. Přede mnou spadl strom a Šíp se postavil na zadní. S Talirem jsme spadli ze Šípa. Teon Pírka ukočíroval a chytl Šípa za otěže a podal je už stojícímu Talirovi. Já se zvedla hned v zápětí a nasedla na něj i s Talirem. Trhli jsme sebou, když spadli další dva stromy, které vytvořili trojúhelník kolem nás. ,,Drž se!" Křikla jsem na Talira, který se mě pevně chytil kolem pasu. Pobídla jsem Šípa ke skoku a on se rozeběhl a s jistotou přeskočil jeden ze spadlých stromů. Za námi skočil s Pírkem Teon a znovu jsme ujížděli. Nad námi kroužili prapodivní havrani a mě se tady přestávalo líbit. Potom se stalo něco co bych u tohohle lesa rozhodně neočekávala, stromy začala světélkovat. Ano, slyšíte správně světélkovat. Některé stromy svítili modrou barvou, jiné stromy červenou, žlutou, zelenou a dokonce i fialovou. Byl to krásný pohled, bylo to jako nebe a světélka představovala hvězdy. Najednou se hrůsotrašný les proměnil v krásné místo plné světla. S otevřenou pusou jsem se dívala na tu krásu a přitáhla Šípovi otěže, abych se na to mohla lépe podívat. Stejně zastavil i Teon a také se kochal tou krásou. Z rozjímání nás vyrušil hlas. ,,Díky." Řekl a já se začala rozhlížet s nataženým lukem. ,,My vám nechceme ublížit, my vám chceme poděkovat." Řekl hlas. ,,Proč? Proč nám chcete poděkovat. Nic jsme pro vás neudělali." Křikl do tmy Teon  a oháněl se taseným mečem. ,,Udělali jste pro nás víc než si myslíte. Zachránili jste tento les tím, že i když vás temné síly zastrašovaly a málem i zabili, vy jste se nevzdali a jeli dál." Řekl hlas a z poza stromu vystoupila bytost podobná jelenovi s dlouhým ocasem na, kterém byla pírka. Kolem něj létaly havrani, kteří měla na peří divné svítivé ornamenty. ,,Co chcete za svou odměnu?" Zeptala se bytost. ,,Nechceme nic, jen znát cestu z tohoto lesa do elfského království." Řekla jsem a bytost kývla. ,,Víte, ale že existuje daleko bezpečnější cesta než ta kterou jste se vydali?" Zeptala se bytost. ,,Víme, ale ta cesta je skoro o týden pomalejší a mi nemáne zrovna moc času." Odpověděla jsem bytosti. ,,Chápu, následujte mě. Zavedu vás na kraj lesa, odkud můžete jít od elfského království, do kterého tolik zpěcháte." Řekla bytost a rozběhla se na sever. My nelenili a pobídli koně, aby se za bytostí rozjeli. Jeli jsme ani ne půl hodiny a už jsme uviděli světlo a konec lesa. ,,Tak tady to je. Já nemohu z lesa, když půjdete pořád na sever dojdete ke svému cíli." Řekla bytost. ,,Děkuji ti." Poděkovala jsem a bytost kývla hlavou a zmizela v lese. My vyjeli z lesa a zakryli si rukou oči před sluncem. Jeli jsme tam kam nám bytost řekla, na sever. Po hodině cesty jsme narazili na kopec, který koně hravě zvládli. To co jsme vyděli na vrcholku nám vyrazilo dech. Viděli jsme stromy, které představovali domy. Elfové všude pobíhali a smáli se. Uprostřed stál velký palác porostlí lijánami a větvemi stromů. Byla to krása, ale z dívání se na království nás vyrušil elfský roh. Podívala jsem se za sebe, jelo tam deset elfů a každý na bělostném koni. Nevypadali zrovna přátelsky. Když už byli u nás začalo se bojovat, dříve než jsem stačila něco říct, uhodil mě jeden z vojáků do spánku a já už viděla jen temnotu.