Kdo? JEJICH DCERA!!! [Dokončeno]

17

Uběhl měsíc od toho jak jsem řekla Lili pravdu musím říct že je mi mnohem líp nenesu tu tíhu sama. Jsem si ale vědoma že to budu muset říct ještě dvou lidem. Proč dvou protože chci aby to věděl i Remus. Ale co se stalo každou noc se mi zdál jiný sen a vždycky se další den něco stalo. Jednou jsem začarovala celou velkou síň, přesunula jsem obrazy. A né jednou se mi stalo že jsem se probudila uprostřed  noci někde v hradu. A taky jsem několikrát přemístila školníka nebo jeho kočku třeba do pracovny ředitele. Říkala jsem vám že se bojím asi ne ale já se fakt bojím. Nikomu jsem to neříkala ale dost často jsem viděla Reguluse jak se na mě zkoumavě dívá. Poslala jsem mu sovu že bych si s ním potřebovala promluvit ale on mi ještě neodpověděl. A málem bych zapomněla po celé škole se rozneslo že se jmenuju Clark. Tím pádem se mi každý vyhíbá velkým obloukem. Ale Jamese má pořád každý rád proč když je taky Clark. Jednoduše domluvily jsme se že budeme říkat  že není můj bratr jen že jsme spolu vyrůstali.  A s Remem spolu oficialně chodíme. Nevím jestli si toho všiml ale taky se mu na zápěstí objevilo znamení draka ale nikdy se mě na to neptal tak si myslím že ho vidím jen já a to je dobře. Taky se na mě začal dívat trochu jinak. Nevím jak bych to popsala že by se na mě koukal lítostivě. Ne to ne vždyť proč by mě litoval nic se mi nestalo a ani by se mi nic v nejbližší době nesmělo stát. Teda doufám. Ale všimla jsem si toho hned druhý den co jsem to řekla Lili. Že by nás slyšel. Ne to by mi neudělal. Zmučeně jsem vydechla a vydala se na snídani. Tam jsem si sedla k Nebelvírskému stolu  kde mi kluci s Lili a Al drželi místo.
Celý den pak probíhal normálně a to až moc. Nikomu jsem ale nic neřekla nechtěla jsem jim to kazit. A jak jsem si myslela dneska se něco stalo. Když jsem se šla totiž převléct tak jsem na posteli našla vzkaz.
Chci aby jsi mi všechno vysvětlila o půl noci na astronomické věží. R.A.B.
(Nechtělo se mi psát to dlouhé jméno pozn. Autorky)
No a proto se teď plížím hradem na astronomickou věž. Když jsem vyšla nahoru hned jsem poznala že tady něco nesedí. Sedla jsem si do stínu a čekala.

Protírám si oči, včera jsem přišla někdy po čtvrté. Stejně nepřišel nejspíš to byl jen nějaký vtípek. Zvedla jsem se z postele a odešla do koupelny ze sebe udělat člověka. Celý den jsem moc nevnímala proto jakmile skončila škola tak jsem padla do postele a usnula. Probudila jsem se až k večeru nebo spíš mě probudila Al že je čas večeře. Na večeři jsem ale stejně nešla sedla jsem si ke stolu a začala psát dopis rodičům poté jsem ho dala své sově. Přišlo mi najednou zvláštní že neslyším hlasy ze společenky. Otočila jsem hlavu ke dveřím ale nikdo tam nebyl tak jsem se otočila zpátky na svou sovu ale ona tam nebyla. Zatraceně co se to děje. Problesklo mi hlavou. "Haló,, zavolala jsem do tmy. Vím že mi nikdo neodpoví ale za pokus to stojí. Jak jsem očekávala tak mi nikdo neodpověděl. Zvedla jsem se ze židle a přešla ke dveřím od našeho pokoje. Otevřela jsem je ale nevydali žádný zvuk jako vždycky. 

Pohled Alice

Společně s Lili jsem se vracela z večeře šli jsme k nám do pokoje kde teď dost často trávíme nejvíc času a hlavně jsme šli donést Cass jablko když nebyla na večeři. Když jsme vešli do pokoje tak nás překvapilo že byl úplně prázdný. Koukla jsem se do koupelny ale Cass tam nebyla. "Třeba se šla projít vyčistit si hlavu,, řekla Lili nejistě protože tomu asi taky moc nevěřila. "Dobře ale jestli tady ráno nebude tak to řekneme učitelům,, Lili na to ale zavrtěla hlavou. "To nemůžeme protože bychom jim musely všechno vysvětlit a já si jsem jistá že nikdo z nás neví ani polovinu toho co se tady děje a navíc Cass mi řekla něco důležitého a k tomu řekla že se něco děje kvůli nečemu v budoucnosti. Bojím se o ní ale nechala bych to na ní ví co dělá.  ,, s povzdechem jsem si sedla.

Pohled Cass (zase,  myslím že vám už začíná lézt na nervy a jestli ne tak gratuluju)

Vstoupila jsem na chodbu vypadá to tady jako vždycky když mám ty divné sny. Přišla jsem do společenské místnosti ale nikdo tu nebyl. Jak jsem čekala. Vyšla jsem z Havraspárské věže a zamířila do velké síně. Když jsem tam došla začala uslyšela jsem hlasy ale jako kdyby byly vzdálené jako by v tomhle světě ani neměli existovat. Chtěla jsem se za nějakým hlasem vydat ale když jsem se vydala jedním směrem vždycky jsem je slyšela stejně hlasitě jako předtím. Jako by ten zvuk vycházel od všeho ale zároveň od ničeho. V hlavě mi hrála jedná ta samá věta nesmíš se vzdát jsi Clark tak se nevzdávej nikdy. Nějakou chvíli jsem chodila po velké síni a nejzajímavější bylo že tam nebyly ani stoly. Po chvíli jsem si uvědomila že šepot ustal. Vystrašeně jsem se zase rozhledna kolem sebe. Vyběhla jsem z velké síně a zamířila jsem do Nebelvírské společenky. Zastavila jsem se před prázdným obrazem a až v tu chvíli jsem si  uvědomila že obrazy jsou prázdné a taky tu nelétají duchové. Chytla jsem okraj obrazu a ten se sám otevřel. Vešla jsem pomalu dovnitř a celou dobu se kolem sebe rozhlížela celé to tu bylo černobílé tak jako vlastně všechno co jsem zatím viděla. Působí to hodně depresivně. Když jsem se zastavila uprostřed zdálo se mi jako kdyby nebyli nic slyšet ani moje divoce bijící srdce. Ten zvuk se ozval tak náhle že jsem leknutím naskočila. Ne zvuk ale křik dívčí křik. Okamžitě jsem se chytila za uši a sedla si na zem protože to nebylo ani trochu příjemné. Připadalo mi jako kdyby mi ta holka křičela přímo do ucha a při tom jsem tu byla sama úplně sama. Po chvíli jsem omdlela.

Ahoj chtěla bych vám něco říct možná někdy nevydám kapitolu a za to předem omlouvám ale teď se musím soustředit  na povinou četbu a stovky testů které nějakým zázrakem dávám. Proto taky zapomínám psát. Ale nebojte pár kapitol mám předepsaných a jakmile přeběh dokončím budu vydávat častěji ale teď opravdu nemám čas takže jak jsem psala někdy kapitola nevýjde fakt mě to mrzí ale doufám že mě pochopíte