Kdo? JEJICH DCERA!!! [Dokončeno]

2 Část Haloweenské bonusové kapitoly

"Teď jsem na řadě já,, vykřikla jsem. "Tak trochu jsme s tím počítali,, uchechtl se Remus. "Tak jo jen tenhle příběh je od jednoho slavného spisovatele. Je to vlastně v podstatě první psaný horor.,,

"EDGAR ALLAN POE: HAVRAN 

 Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné - když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne. "Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné - jednou jen a pak už ne." Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne. Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: "Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - jednou jen a pak již ne." Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: "Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné, že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně - venku tma a víc už ne. Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně, to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně jenom to a víc už ne. Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. "Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne - ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" - vítr a nic jiného už ne. Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne. Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané - "Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane - řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" - Havran děl: "Už víckrát ne." Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné a říká si: "Už víckrát ne." Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané - až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: "Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne - jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne." Však havran dí: "Už víckrát ne." Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné - pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: Už víckrát ne!" Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné "už víckrát ne". Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne, kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné, ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, ona víckrát, víckrát ne. Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne. "Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" - však havran děl: "Už víckrát ne." "Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně - statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" - havran dí: "Už víckrát ne." "Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" - havran dí: "Už víckrát ne." "Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! - nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!" Havran dí: "Už víckrát ne." Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane - a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se - víckrát ne.,,

"Hustý vydechla Lili,, "Chcete to už zabalit,, zeptala jsem se protože všichni jsme už byly unavení. "Jo radši jo stejně nemám žádný příběh který bych chtěl říct,, Usmál se na mě Remus. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a poslala všem úsměv.