Darkside [SasuNaru] ✓

Kapitola dvacátá čtvrtá: Strach

S nastraženýma ušima mladý chlapec vyčkával, až se jeho arogantní majitel uchýlí k tomu, aby jej poctil svou přítomností, samozřejmě nejlépe s nějakým jídlem a hlavně vodou.

Čekal opravdu dlouho. Muselo to být dozajista několik hodin, než se Uchiha milostivě uráčil přijít.

Blondýnek musel skrýt malý vítězný úsměv, když v jeho rukách spatřil tác s miskou a sklenkou vody.

Sasuke podnos postavil na noční stolek a trochu roztěkaně se posadil na postel, ze které se Naruto nehnul. Díval se na blondýnka svýma uhlově černýma očima, jako kdyby se snad v jeho stažené tváři snažil něco vyčíst.

Naruta polila nervozita. Tušil snad něco? Prohledá ho? Tohle byla jediná šance na úspěch. Jiná se už asi těžko naskytne. Jestli se jej rozhodně teď prohledat, je jenom minimální možnost, že se dožije dalšího dne. Tentokrát by ho určitě bez sebemenší lítosti zabil, ať by poté Orochimaru běsnil, jak by chtěl.

,,Když to vyjde, všechno se poté úplně obrátí," zamručel Sasuke trochu ztichlým hlasem.

Uzumaki pozvedl obočí, než mu konečně došlo, o čem to mluví. Pomalu, opatrně přikývnul. Nastávala však otázka, jak se to obrátí. Trpce zjistil, že k lepšímu asi těžko.

,,Co... Potom já?" odvážil se nakonec zeptat.

Možná by ještě převážil svoje rozhodnutí, kdyby Sasuke odpověděl tak, jak by se mu líbilo, nebo jak by to pro něj bylo výhodné.

,,Ty?" pozvedl obočí Sasuke.

Neuhlídal se a v jeho očích se mírně zableskl záchvěv posměchu.

,,Budeš mi pořád patřit. Nenechám tě někomu jinému a rozhodně z tebe nesejmu to jutsu," uvedl na pravou míru úmysly, které s ním zamýšlel.

Naruto sklonil hlavu. Nejradši by se ušklíbnul, ale smutek mu v tom nějak zabránil.

,,Chápu," pronesl.

Vlastně ani jinou odpověď neočekával. Chtěl ji, hrozně moc ji chtěl slyšet, ale věděl, že nepřijde.

,,Mrzí mě, že si nic z toho, co bylo předtím nepamatuješ," polknul ještě nakonec mladík.

Netušil, proč mu pořád dával takové šance na změnu jeho chování a přístupu. Proč pořád idiotsky věřil v to, že přece nemůže být takový, jakým se zdá teď být. Jako kdyby se opravdu a definitivně snažil přijít na to, že tohle všechno je jenom snůška velkých iluzí.

Sasuke mykl rameny.

,,Možná je to tak lepší," řekl nakonec beze špetky soucitu.

Chtě nechtě, Naruta tahle stroze míněná poznámka ranila. Zvedl k němu zachmuřený zrak a zadíval se do tváře bez absolutního výrazu.

Uchiha dál nemeškal v jeho přítomnosti. Postavil se a přešel ke dveřím.

,,Tvoje budoucnost bude hodně záležet na tom, jak moc se nám budeš hodit," pronesl, než za sebou zavřel s tichým vrznutím dveře.

Naruto zatnul pěsti.

,Tak teď sis to rozhodnul sám, ty jeden arogantní bezcitnej zkurvysyne.'

Nejraději by to přímo zařval a ulevil si tak, ale věděl, že by to nebylo moc vhodné. Upřímně ještě doteď byl přesvědčený, že by počkal do večera, aby v klidu spolkl prášky a usnul. Nyní jej však prsty nehorázně svědily a jeho ruka sama od sebe vplula do kapsy, kde v dlani sevřela ampulku.

Na několik sekund jej ochromil strach z neznámého. Však mu bylo teprve osmnáct... Nad myšlenkou smrti ještě vůbec neuvažoval, i když se říkalo, že život shinobiho je krátký a nevyzpytatelný.

Vzlykne po něm vůbec někdo, kdo ještě zbyl z jeho přátel? Budou ho považovat za slabocha, že si vzal život a nechal je napospas jejich nepříjemnému osudu?

Jaké to bude až zemře? Uvidí světlo na konci tunelu, za kterým se bude chtít hnát, nebo jej pohltí jenom nikde nekončící tma? Existuje vůbec peklo nebo ráj? A pokud ano... Kam půjde? Je možnost, že by se v nebi setkal se svými rodiči a všemi, o které přišel? Byl by rád, kdyby ano.

Zachvátila jej dokonce i trpkavá myšlenka toho, že Orochimarovi absolutně nezáleželo na jeho uvězněném démonovi. Nelačnil po něm. Přišlo mu to trochu podivné. Když zemře on, zemře i Kyuubi. Nejsilnější démon, co existuje.

Za posledních několik let se s tím devítiocasým nájemníkem jeho mysli a těla docela spřátelil. Zalitoval toho, že se s ním vlastně nebude moci ani rozloučit.

,Určitě by ses mi vysmál, kdyby si se mnou mohl mluvit,' pomyslel si s úšklebkem Naruto a sevřel ampulku v kapse silněji, ,nazýval bys mě srabem a idiotem, co se tak lehce vzdává, ale já už nemůžu, Kyuubi. Víš? Už to nedávám.'

Tak moc ho mrzelo, že se stalo to, co se stalo. Nejvíc mu však drtilo srdce chladivým sevřením Sasukeho chování. To, jak naprosto zapudil fakt, že mezi nimi něco bylo. Ale... To už by se opakoval. Znovu a znovu by se dokolečka litoval. Hold musel přijmout fakt, že Sasuke je jenom bezpáteřní slizkej šmejd, kterému jde jenom o vlastní profit.

Nervózně si zkousnul ret. Srdce mu divoce tlouklo a v krku se mu vytvořil vzpurný knedlík. Vytáhnul ampulku, odšrouboval víčko a do dlaně si vysypal tři tabletky. Natáhnul se roztřesenou rukou pro skleničku s vodou.

Srdce ještě rychleji začalo pumpovat krev do jeho těla. V hlavě mu začínalo hučet, ale přesto byl obalen naprostým tíživým tichem.

,Doufám, že dodržíš slovo, ty jeden dlouhej plajzáku, protože jestli ne, věř, že si tě jako duch najdu a udělám ti ze života solidní peklo,' pomyslel si naposledy výhružně blondýnek a v rychlosti si vhodil do pusy prášky.

Sklenku s vodou si přitiskl k ústům, naklonil ji a hltavě se napil. Nezbyla ani kapka.

Naprosto si vyčistil hlavu. Nechtěl už na nic myslet. Stejně bylo pozdě. Už s tím nic neudělá, maximálně kdyby si strčil prsty do krku a pozřené prášky vyzvracel.

Lehl si do přijatelné polohy a zavřel oči. Snažil se uvolnit a poddat se tomu. Mít čistou hlavu a s ničím se už nezatěžovat. Na nic nemyslet. Na smrt, na Sasukeho, na Konohu, na přátelé, na lásku, na přátelství. Ne. Akorát by jej ty myšlenky spalovaly ještě více, než normálně.

Začínal však cítit, že i napříč tomu, jak moc velká byla jeho snaha uvolnit tělo, svaly i mysl, všechno mu začalo najednou nepříjemně těžknout. Cítil se jako nějaký kus šutru. Neodkázal zvednout ruku, pohnout nohou, nedokázal už ani otevřít oči. Hlava se mu trochu motala a divoce bijící srdce, toužící po životě měl až v krku.

Pak, jakoby snad lusknutím prstu, ho pohltila hustá a temná oblaka smrti a on pomalu ztrácel vědomí. Upadal někam, odkud nebylo návratu. Neexistovala cesta zpět a nic, co by jej dokázalo vrátit na správnou cestu. Avšak i přesto všechno... Přes to všechno se najednou cítil... Volný.