Darkside [SasuNaru] ✓

Kapitola patnáctá: Návrat do Konohy

Berte tuhle a příští kapitolu s nadhledem :D Temně dramatický a smutný situace mi prostě nejdou :D

Uběhly dva dny, během nichž Naruto jakkoliv odmítal komunikovat se Sasukem. Uchihovi to nejspíš asi ani nevadilo, nijak si nestěžoval a nedával najevo, že by mu nějaká komunikace s Narutem chyběla. Stejně většinu času trávil mimo pokoj, kdo ví kde byl a s kým byl.

Narutovi se stále hlavou honily myšlenky na jeho noční snění. Ten první podivný sen mu nešel vyhnat z hlavy. Vůbec nechápal, co si to jeho podvědomí vymýšlí. A ten druhý? Bál se za poslední dva dny vůbec usnout, aby se mu nezdálo něco podobného. Vzpomínka na to, jak se Sasukem strávil poslední noc, než se to všechno posralo, byla pořád bolestivá, i když uteklo už několik dlouhých měsíců.

,Neublížím ti, dobře? Nikdy bych ti neublížil, Naruto.'

Hlavně vzpomínka na tyhle dvě slova bolela ze všech nejvíc, když si uvědomil, že to byla jenom obyčejná lež. Jenom se mu chtěl dostat do kalhot, vlastně ani nevěděl proč. Nikdy si nevšimnul, že by o něj jevil nějaký hlubší zájem.

Za ty dva dny se však změnily dvě jednoduché věci. Dostával najíst, sice malé porce nějakého blafu, které bylo téměř bez chuti, ale aspoň něco. A taky s ním každý večer absolvoval Sasuke cestu k malému jezeru, kde se mohl opláchnout. Nevěděl, proč najednou změnil svou taktiku, ale rozhodně si nestěžoval.

***

Dveře malého pokoje se otevřely a v nich stanul nejmladší z Uchihova rodu s obvyklou kamennou maskou na tváři.

,,Sbal se, Usuratonkachi, vyrážíme zpátky do Konohy," promluvil k němu zhrublým hlasem.

Naruto se na něj téměř bez výrazu podíval. Seděl jako každý jiný den u stolu a tiše přemítal. Postavil se.

,,Nemám si co balit, takže můžeme vyrazit," promluvil chraplavým hlasem, jak dva dny nepromluvil ani slovo.

Což zrovna u něj musel být snad osobní a životní rekord, být takhle dlouhou dobu zticha. Dokonce nemluvil ani sám se sebou. Začínal být paranoidní z toho, že tady mohly mít i stěny uši. A nechtěl si vlastně přijít jako blázen, co mluví sám se sebou. Nikdy nemohl vědět, kdo se mu objeví v pokoji. I když bylo dost zvláštní, že vlastně od doby, co sem přišli, neviděl nikoho jiného, než Sasukeho. Dokonce nikoho jiného ani neslyšel mluvit. Jako kdyby ani neexistovali.

***

Venku před skrýší se Uzumaki sešel opět s těmi, kteří je sem před čtyřmi dny doprovázeli. Těmi, kteří nyní se Sasukem tvořili nový tým. Nikoho z Akatsuki po cestě ven nepotkal. Což mu přišlo opět poměrně divné, ale raději svoji myšlenku nevyslovil nahlas.

,,Můžeme?" prohodil zrzek, který každého z nich převyšoval minimálně o hlavu.

Sasuke jenom přikývl hlavou. To jako odpověď stačilo všem. Rozešli se tedy opět vstříc Konoze.

Sasuke, Juugo, Suigetsu a Karin šli vepředu a Uzumaki se opět držel o dobré dva kroky za nimi. Pomalu se za nimi šoural a propaloval každému záda zamračeným pohledem. Kdyby mohl, už dávno by jim utekl. Možná to bylo zbabělé, ale rozhodně to bylo lepší, než žít jako nějaký otrok. I když tohle vlastně ani žádný život nebyl. Tohle bylo jenom pouhé nicotné přežívání.

***

Čím více se blížili ke Konoze, tím více blondýnek cítil podivný pocit v těle. Nechtěl tomu věnovat pozornost, ale pocit s každým dalším ušlým kilometrem sílil a sílil. Jako kdyby bylo něco špatně. Jako kdyby se něco stalo. V krku se mu objevil nepříjemný knedlík, byl nervóznější. Končetiny mu těžkly a cítil, jak mu vyvstávají chloupky na těle. Dokonce mu přišlo, že se mu motá hlava a lehce zamlžuje zrak. Nedokázal si to nijak přiřadit. Necítil se však nijak nemocně, i když by se jeho stav za příznaky nějakého onemocnění dal považovat, ale on se cítil zdravý jako rybička.

Brada mu však překvapením, úžasem a mírným strachem poklesla, když si všiml, že u Hlavní brány Konohy, ke které se blížili, stojí v zemi zaražené jakési dřevěné tyče, nebo možná kůly, a na nich cosi visí. Stály podél brány, jako jakýsi uvítací výbor.

Každým krokem mu nohy víc a víc těžkly. Srdce splašeně tlouklo v sevřené hrudi. Ve spáncích mu bušilo a čelist se zatínala víc a víc, div, že mu nepopraskaly zuby. Do očí se začínaly tlačit palčivé slzy a ze sevřených úst se přesto tlačilo téměř vzlykavé kňučení.

Čas jako kdyby se najednou zastavil. Všechno kolem něj ztichlo, ale přesto mu v hlavě hučelo jako ve včelím úlu. V ústech a krku vyprahlo a za žádnou cenu nemohl vytvořit tolik potřebné sliny.

Zastavil se na místě, nehledě na to, že skupinka před ním postupuje dál, ignorujíce obraz před sebou.

Přišel si jako v nějakém nepříjemném transu. Hlava se mu začala motat a vše kolem něj poskakovalo a tancovalo ve vlnách. Zběsile mrkal, aby zaplašil dotěrné slzy tekoucí mu z očí a aby se snad konečně probral z tohohle zkurveného snu.

Najednou jeho tělo vypálilo vpřed. Prodral se malou mezerou mezi Sasuke a Juugem a utíkal vpřed. Musel se přesvědčit, že to co vidí, je opravdu skutečné.

Uběhl však necelých padesát metrů, než se s bolestným křikem zhroutil do prašné cesty. Nepříjemně si o pár ostrých kamínků odřel bradu a dlaně, ale ani to nepřesáhlo bolest, kterou cítil v celém těle. Palčivé plamínky neviditelného ohně jej mocně svíraly a nechtěly jej pustit za žádnou cenu dál. Horečně svíraly jeho tělo a bránily mu tak v dalším kroku. Už byl od Sasukeho moc daleko.

On se ale nevzdával. Zatnul pěsti a po zemi se v hlíně plazil dál. Zalykal se vlastními vzlyky a dokola stále šeptal jedno jediné slovíčko.

Ne!

To, že jej s naprostou ignorací a grácii předešli Juugo, Suigetsu a Karin naprosto nevnímal. Odlétající prach z jejich bot se mu dostával do očí i do pusy, ale jemu to bylo jedno. Plazil se za nimi jako nějaký zraněný had. Zapíral se o předloktí a koleny se odrážel od země, až se za ním tvořila podivná cestička pokropená bolestnými slzami.

Sasuke se za ním téměř znuděně a možná i schválně pomalu loudal a nejspíše se dosti vyžíval v tom, jak moc na něj působí to téměř spalující pouto mezi nimi. Nikdy by to však nepřiznal nahlas, ale musel si v duchu přiznat, že obdivuje to, jak moc tvrdohlavý ten kluk je a jak moc se snaží dostat k něčemu, co stejně už nemůže změnit. Temným zrakem se zadíval na vystrašeně odlétající a krákající vrány, které nyní doteď nerušeně holdovali na mršinách, které dříve chodily po této prašné zemi.

Z bezduchého zamyšlení jej dostal až bolestný křik, který vycházel z Narutova staženého hrdla.

Moc daleko.

Ač se mu moc nechtělo, přidal nakonec do kroku, avšak mu bylo jasné, že i když zmírní ostré hořící plameny v jeho těle, bolest nezmírní.

,Orochimaru se překonal,' pomyslel si beze špetky soucitu a se zvednutou hlavou se díval na osm těl připevněných na kůlech.