Darkside [SasuNaru] ✓

Kapitola sedmá: Musí existovat slabina

Blondýnek křečovitě zatínal nehty do dřevěné podlahy, až se na ní objevilo několik škrábanců. Bolestně hekal a snažil se ten podivně trýznivý spalující pocit vydýchat, avšak to mu vůbec nepomáhalo. Těch několik vteřin, které to trvalo, pro něj byly jako předlouhé minuty. Nebyl v Uchihově přítomnosti ani dvacet čtyři hodin a už se několikrát válel jako prašivý pes před ním na zemi.

Sasuke stojící nad ním se na něj ještě chvíli zamračeně díval, než za sebou prásknul naštvaně dveřmi, až se dubové dřevo lehce otřáslo. Čím to sakra bylo, že ho tenhle kluk dokázal vytočit téměř do nepříčetného stavu? Ne, že by se nějak vyžíval v mučení, nebo zabíjení, prostě jenom dělal to, co mu Orochimaru přikázal, jenže teď v jeho přítomnosti... Rozpalovalo ho do běla, jak moc byl ten kluk odhodlaný, tvrdohlavý a vlastním způsobem nespoutaný. Tak moc ho ta jeho paličatost a drzost vytáčela, že měl sto chutí mu jí doslova vypálit z těla.

***

Naruto se rozvalil na prkenné podlaze, ruce roztáhnul uvolněně od těla a zadíval se do stropu. Tohle nevydrží moc dlouho. Z té bolesti se brzo zblázní. Konečně začal brát Sakuřina slova vážně, protože jestli něco neudělají, chcípnou tady všichni. Nebude to trvat dlouho. Až přestanou dobře sloužit, Orochimaru s nimi udělá rychlý proces.

Zmoženě si povzdechl. Měl chuť se rozbrečet a trochu hlasitě si zanadávat, ale nechtěl, aby si ten zpropadenej Uchiha myslel, že je to kvůli němu, kdyby ho náhodou zaslechl.

***

Tsunade se zadumaně dívala na svou bývalou žačku. Lokty se opírala o pracovní stolel, prsty propletené a na nich položenou bradu. Orochimaru byl totiž té lásky a ponechal jí, jako nejlepší medičce aspoň místo v nemocnici, kde musela ošetřovat jeho raněné poskoky.

,,Říkáš tedy, že Naruta nyní vlastní Sasuke?" zeptala se pro jistotu.

,,Ano. Nebo to tak nejspíš vypadá," přikývla Sakura podmračeně, ,,chvíli jsem měla možnost s ním mluvit, jak jsem vám už říkala."

,,Proč by ho ale nechal hlídat právě Sasukem? Několik shinobi z naší vesnice má pod kontrolou, i když jí opustil, tak proč právě Naruta?"

Zelenooká dívka pokrčila bezradně rameny.

,,To nevíme. Mluvila jsem o tom s Kakashim, ten je nejspíš někde s Jirayou. Vy... Uhm, víte, jak postupoval Orochimaru se svými experimenty, když ještě žil tady ve vesnici, než jí opustil?"

Blondýna za stolem pokrčila rameny.

,,Nikdy jsem se o to moc nezajímala. Bylo to možná tak lepší. Ale určitě všechno, co dělal, si pečlivě střežil, aby se na to jen tak nepřišlo, nebo aby mu to nemohl nikdo jen tak narušit. Úkrytů, kde prováděl svoje experimenty měl hned několik."

,,A... Myslíte si, že všechna na jutsu, která vylepšil, objevil nebo vymyslel... Zapisoval si to někam?"

,,Kam tím míříš?"

,,Tohle vylepšené jutsu musí mít přece nějakou slabinu. Musí se nějak prolomit, ne?"

Bývalá Hokage Listové vesnice si ztěžka povzdechla a jemně pokrčila rameny.

,,Nevím, Sakuro. Orochimaru je nevyzpytatelný sám o sobě. Jestli má ta technika nějaké slabiny, rozhodně o nich bude vědět jenom on sám," pronesla nakonec zamyšleně.

,,Musíme to zjistit."

,,Ale jak? Chceš se mu snad vkrást do všech laboratoří a hledat jako nějaký pes? Víš, že tě to může stát život," zamračila se na ní.

Růžovovlasá kunoichi si skousla spodní ret, který se nepatrně nad zmínkou smrti rozechvěl. Přivřela zelené, jindy zářící, oči a sklopila trochu hlavu.

,,Musíme se z téhle situace dostat a docílit toho, aby byla Konoha zase svobodná," řekla přesvědčivě.

Tsunade se na ní podívala s jemným úšklebkem, který se jí rozvlnil na jinak stažených rtech.

,,Víš koho mi tímhle připomínáš?"

Sakura se krátce zasmála.

,,Už několikrát za nás dával všanc život, teď si zaslouží, aby to někdo udělal zase za něj."

***

Naruto toho večera usnul tak, jak byl. Oblečený a na tvrdé zemi. Ne, že by se mu leželo zrovna příjemně, ale neměl sílu ani chuť vstát a lehnout si do něčeho, co patřilo Uchihovi.

***

Probudil se nepříjemně polámaný, ztuhlý a trochu prokřehlý. Jarní rána byla v Konoze ještě dost studená a zřejmě do jeho pokoje muselo někudy táhnout. Unaveně se posadil na zemi a protřel si rozespalé oči. Rozkoukal se kolem sebe, jako kdyby si myslel, že to všechno byl jenom sen. Bohužel to ale byla jenom krutá a opravdu nemilosrdná realita.

Netrvalo to snad ani dvě minuty a dveře pokoje se opět s tichým vrznutím a bez jakéhokoliv zaklepání, otevřely. Blondýnek k ním sice seděl zády, ale nemusel být titulovaný, aby tušil, kdo se v nich nachází.

,,Spal si na zemi?" zazněl Sasukeho hlas trochu překvapeně místností.

,,To je snad moje věc, ne?" odsekl mu blondýnek, aniž by kontroloval slova, která mu vyletěla z pusy.

Přivřel oči a zatnul všechny svaly v očekávání nepříjemné bolesti, která však nepřicházela. Pootevřel oči a škvírkou mezi víčky se zabodával do protější zdi.

,,Koupelna je volná," oznámil mu a hrdě ignoroval jeho odpověď na předešlou otázku.

Musí mu přece ukázat, že už ho jen tak nic nevytočí, protože mu bylo jasné, že přesně tohle nejspíš má v úmyslu. Kdoví, co ten malej drzej zmetek vůbec zamýšlel. I když bylo téměř nemožné odtud zmizet, tak nějak tušil, že on bude chtít najít způsob, jak se z toho dostat ven.

,,Myslel jsem, že nejsem v pětihvězdičkovým hotelu."

,Sakra drž hubu nebo přemýšlej nad tím, co kvákneš!' peskoval se v duchu hned.

,,To vážně nejsi, jen jsem si myslel, že by sis chtěl dát třeba sprchu nebo si dojít na záchod."

,,Nemám zájem."

,,Chceš jíst?"

,,Ne."

Sasuke zatnul vztekle pěsti a v duchu si nadával, za to, proč se vůbec snaží se s ním bavit a nějak mu to tady zpříjemnit.

,,Začínáš mě už dost vytáčet, Usuratonkachi," procedil skrze zatnuté zuby a odolával pokušení ho opět trochu hnedka zrána potrápit.

,,Teprve? Tak to jsem si vedl doteď dobře," ušklíbnul se blondýnek a konečně se na něj bojácně otočil, ,,má cenu vůbec vstávat, nebo si chceš dokolečka užívat to, jak před tebou padám na kolena?"

Kdoví, proč neustále přiléval olej do ohně. Možná to byla jeho forma vzdoru, možná to byly jeho sklony k sebevraždě. Rozhodně však musel uznat, že ten výraz v Sasukeho obličeji stál za to. Sice měl nahozený ten svůj chladný a arogantní výraz, avšak oči byly oknem do duše a ty dva onyxové korálky prozrazovaly víc, než by si jejich majitel možná přál.