,,Najdu si tě!" [Joe x Cherry] (SK8)

4.

Ahoj!! Omlouvám se, že vydávám až dnes, jinak tady máte menší vynahrazení 😶

Věnováno ten_katus <3 

Zkamenělý jsem tam stál a sledoval, jak mizí v dáli. Ale i když už nebyl na dosah, cítil jsem opak. Jako by jeho objetí ani teplo z něj nevymizelo. Pažemi jsem se objal, abych si jej ještě jednou připomněl. Rozešel jsem se ke dveřím a následně vešel do domu. Všude bylo zhasnuto, rodiče museli spát. Opatrně jsem našlapoval a snažil se do ničeho nenarazit, abych je nevzbudil. Nakonec jsem se proplížil k sobě do pokoje. Převlékl jsem se a přistoupil k posteli, na kterou jsem následně nechal spadnout své tělo.

Nakonec to nebyl tak špatný den, pomyslel jsem si. S úsměvem na třech jsem zavřel oči, když v tom se mi vybavil okamžik, kde jsem ležel na Kojirovi a chystal se ho políbit. Co by se asi stalo, kdybych to udělal? Vadilo by mu to? Ne myslím, že ne.  Počkat! Je dobré si něco začínat, když mám v plánu odjet? Jo vím, budu sem jezdit na víkend, ale stejně...měl bych přestat myslet nebo mě z toho rozbolí hlava.

----------------------------------------------

Přesně, jak říkal...ani druhý den mě nenechal samotného. Po obědě už na mě pískal pod oknem. Vzal jsem do ruky prkno a už upaloval za ním. Jakmile jsem jej spatřil, zase jsem si vzpomněl na ten okamžik. Mírně jsem zčervenal, ale přesto jsem neodvracel pohled a šel s úsměvem k němu, abych ho mohl obejmout. Třeba se mi podaří najít odpověď na moje otázky.

Dnes mě přivítal dokonce s úsměvem. Oplatil jsem mu objetí. Bože on opravdu tak krásně voněl. Ještě jednou jsem do sebe vtáhl tu božskou vůni a následně mu nechal osobní prostor.
,,Úsměv ti sluší víc. Kdo bude poslední, dluží tomu druhému laskavost." řekl jsem a s tím skočil na prkno.

,,Ty prevíte! Nemysli si, že mě oklameš lichotkou!" křikl jsem a vyrazil za ním. Jeli jsme na místo, kam nejezdila policie. Založili jsme to s Adamem a Kojirem, abychom tu mohli pořádat závody, ale když jsme viděli, jak naposled závodil, neměl jsem na nějaké závodění chuť. Tedy Kojiro byl výjimka. Začal jsem se věnovat prknu a hrnzl se dopředu. Už jsem byl za ním, když v tom ještě zrychlil a zahnul na cestu posázenou kameny. Jestli si myslí, že ho ani tak nedoženu a neporazím, plete se. Brzy se tak i stalo. Předjej jsem jej a držel se těsně před ním, abych mu znemožnil mě předjet. Když jsem zahlédl cílovou čáru, zrychlil jsem.
,,Nějak zaostáváš, nemyslíš?" provokoval jsem ho.

,,Neřekl bych, narozdíl od tebe si jen dávám pozor." křikl jsem a sledoval, jak se řítí k obřímu balvanu. Zrychlil jsem, pro případ, kdyby to nevybral. Sice se mu podařilo to jen tak tak objet, ale pak ztratil rovnováhu. Opět jsme skončili tak jako včera. 

,,Promiň, nedělám to schválně." hlesl jsem, když jsem na něm zase ležel. Stočil jsem pohled do strany, jelikož mi ta blízkost z nějakého důvodu nedělala dobře. 

Otočil jsem mu hlavu zpět, stejně jako to udělal on mě. Jeho tváře se teď podobaly barvě jeho vlasů, jak byly narůžovělé. 
,,Dlužíš mi laskavost, jelikož jsou mé záda na cílové čáře." pošeptal jsem a objímal jej. Připadal mi tak křehký. Rukou jsem sjel po zádech k jeho vlasům a stáhl z nich gumičku. Najednou jsme byli zcela zakryty jeho dlouhými a tak hebkými vlasy. 

A bylo to tady zas. Nechal jsem se unést těma krásnýma očima a aniž bych myslel na následky, stále jsem přibližoval, dokud jsem svými rty nezavadil o ty jeho. Jeden jemný a vleklý polibek, co mi už teď našeptával, že nebude poslední...

Pokračování příště...