,,Najdu si tě!" [Joe x Cherry] (SK8)

18.

Ahoj!!

Opouštěl jsem jej s těžkým srdcem. Nečekal jsem, že to bude takové. Nesnáším loučení. Místo toho, abych byl šťastný, že si jdu vydobýt svou vysněnou budoucnost, jsem se cítil mizerně z toho, že jsem jej tu nechal.  Napadlo mě se otočit, ale nakonec bych stejně nezůstal, jen bych odletěl později, a tak jsem se tuto myšlenku raději vypustil. Bylo mi jasné, že tam bude stát ještě několik minut poté. Takový byl vždy, když se loučil. Jen aspoň pokaždé věděl, kdy se vrátím. Teď to nevím ani já. Možná jsem se do toho vůbec neměl pouštět, byl by na tom teď líp.

Poté co jsem jej ztratil z dohledu, jsem přestal zadržovat své slzy a konečně je osvobodil. Nenaříkal jsem, jen jsem je nechal tiše stékat. Věděl jsem, že to bude bolet, ale nečekal jsem, že tak moc. Jejich letadlo se ještě ani nevzneslo do vzduchu a už teď mi chyběl. Chvíli jsem tam ještě tak stál a jen sledoval, jak jedno letadlo za druhým mizí a nové přilétají. Nakonec jsem se otočil a vydal se na cestu domů. Pořád mi bylo do breku.

------------------------------------------------------------------------

Tak nějak jsem předpokládal, že nebude tolik času, aby sem jezdil. Celkem jsem to i chápal. Jen jsem nemohl pochopit, že neměl čas pomalu a ni telefonát nebo si chvíli psát. Za ten měsíc, co byl pryč, jsem si napsali možná tak čtyřikrát a sotva jsme si zavolali. Pokaždé měl totiž hrozně moc práce. Takže mi nakonec jen napsal, že se omlouvá a  že se ozve, až bude mít čas. Jenže kdy bude mít čas? Znal jsem ho a veděl jsem, že sám od sebe jen tak nezavolá ani nenapíše a důvodem rozhodně nebyl čas. 

,,Fajn, chceš mít prostor, máš ho mít." řekl jsem nahlas a se vztekem zhasl display telefonu, když jsem viděl, že jeho reakcí na moje zprávy, je jen pouhé "zobrazeno" . Tak hrozně moc mě štveš, Kaoru!! Musel jsem se nějak schladit. Ještě před pár dny bych si šel zajezdit, abych si pročistil hlavu, ale skateování mi v poslední době také moc nepomáhalo, protože mi to připomínalo jeho...on mě k tomu dostal a bez něj to bylo divné a takové prázdné. 

Nakonec jsem se rozhodl pro cvičení. Sbalil jsem si věci na převlečení do sportovní tašky, k tomu jsem přibalil i nějaké pití a něco k zakousnutí. Vydal jsem se do posilovny. Neměl jsem to zrovna daleko, a tak jsem tam dorazil během deseti minut. Když jsem vstoupil dovnitř a viděl tam ty namakané muže, cítil jsem se celkem trapně. Na to, jak jsem byl vysoký a celkem vypracovaný, jsem orptoi nim vypadal jako páratko. Divil jsem se, že po jejich nemilých pohledech jsem tam ty dvě hodiny přežil. No co? Ať si každý říká, co chce, tozhodně kvůli tomu nepřestanu, pomyslel jsem si.

Začal jsem chodit každý den vždy od šesti do osmi. Po dalším mesíci už šel znát rozdíl. Dokonce i nemilé pohledy ostatních už vyprchali. Naopak mi radili, jak nejlépe cvičit, abych neměl vypracovanou jen určitou část těla, ale rovnou celé, jak bych se měl stravovat, jestli chci, aby mi to vydrželo. Sem tam jsme se šli napít, abychom se odreagovali a něčím odměnili tu tvrdou práci. Byla to příjemná změna, i když mé myšlenky se stále nemohly odloučit od Kaorua. 

Pokračování příště...