,,Najdu si tě!" [Joe x Cherry] (SK8)

21.

Ahoj!! Ok po sto letech jsem zavítala i na tento příběh...

Když jsem říkal, že ho najdu. Opravdu jsem ho hledal. Zkoušel jsem to i přes jeho známé, jenže on se prostě nechtěl nechat najít. Musel jsem tedy na to jít jinak. Nějak ho přilákat, což by nemělo být tak těžké. Věděl jsem, že existuje jedno místo, kam se bude vracet..."S" . Bylo tu moc cenných vzpomínek, nemohl ho jen tak opustit a samozřejmě žádná kaligrafie nenahradí ten úžasný pocit z jízdy. Každý víkend se pořádaly závody a já jen doufal, že se na některém z nich také ukáže a zúčastní se. 

Mezitím jsem pracoval na sobě a své budoucnosti. Začal jsem vařit v jedné italské restauraci, kterou jsem měl v plánu odkoupit, až se mi podaří získat dostatek peněz. Chodil jsem na různé kurzy a účastnil se kuchařských soutěží, ve kterých jsem byl většinou vítězem já. Málokdy se mi podařilo neuspět. Ve svém volném čase jsem chodil do posilovny nebo cvičil venku a u toho zapojil i jízdu. Také jsem si nechal dorůst vlasy. Až se jednou zase potkáme, chtěl jsem, aby věděl, že jeho slova pro mě byla vždy velmi důležitá. Navíc jsem sám s sebou byl spokojený. Líbilo se mi, jak vypadám a kdybych to měl zhodnotit všeobecně, nebyl jsem sám, komu se to líbilo.

Jak dlouho už to vlastně je, co jsme se neviděli: Tři, čtyři měsíce? Už ani nevím, ale ta doba byla příliš dlouhá....

-------------------------------------------------------------------

Zrovna jsem se vracel z práce. Šel jsem ihned domů a nikde se nezdržoval. Byla sobota, takže další závod. Přišel jsem domů, dal jsem si sprchu, převlékl jsem se a ještě se najedl. Poté jsem vyrazil. Ach Kaoru, kéž by ses tam aspoň dnes ukázal, pomyslel jsem si. Stačilo by mi jej vidět, byť jen na malou chviličku ale pořád lepší to než nic. Tak hrozně moc mi chyběl. Dojel jsem na místo a už zdálky volali "mé" jméno. 

Neochotně jsem se blížil k davu, kéž by v něm byl i Kaoru, ale to bych chtěl nejspíš moc. Neměl jsem rád ty hlučné a zmalované holky. Přilepily se na mě z obou stran. Ovšem, aby nepadlo žádné podezření, flirtoval jsem s nimi. Jak by asi reagovaly, kdyby věděly, že jsem gay? Usmál jsem se pro sebe. Nenápadně jsem se rozhlížel, jestli není někde mezi ostatními. Ale kdyby tu byl, určitě by nestál mezi prvními v řadě. Vsadím se, že za tu dobu se nijak nezměnil. Opustil jsem společnost dívek a namířil si to ke startovní čáře, kde už byldalší skateři. 

Než odstartovali závod, ještě jsem se ohlédl do davu. Nic. Ovšem v okamžik, kdy jsem se nohou odrazil od země jsem měl pocit, že jsem zahlédl vlasy odstínu Sakury, jako měl Kaoru. Najednou mě zavalil počít štěstí. Že by sem opravdu přijel po tak dlouhé době? Jel jsem co nejrychleji. Musel jsem se přesvědčit, že to byl opravdu on. Najel jsem skatem na kamenný výstupek a nohama se od něj pořádně odrazil, abych nabral ještě většímu rychlost. Stříhal jsem jednu zatáčku za druhou.

Brzy jsem se ocitl v cíli. Ostatní se ke mně seběhli jako zvířata k potravě. Teď jsem opravdu nechtěl být oslavován. Chtěl jsem jeho. Rozhlížel jsem se kolem. Zahlédl jsem v dáli postavu připomínající samuraje s dlouhým růžovým culíkem. Musel to být on. Vymanil jsem se z rukou těch ohyzdných harpyjí a jel přímo za ním. Jakmile mě spozoroval, naskočil na skate a snažil se ujet. Bezpochyby to byl on. Ale proč se prostě nezastaví? Proč přede mnou pořád utíká? Chci jen znovu vidět jeho tvář.

Pokračování příště...