,,Najdu si tě!" [Joe x Cherry] (SK8)

17.

Ahoj!!

Věnováno aokixxl <3

Nastal náš poslední společný večer, než odjede. Bylo to na něm znát, moc se mu nechtělo. Ani já nechtěl, aby odjížděl. Rozhodl se tak a já neměl v úmyslu ho nutit do opaku, i přesto jak moc jsem ho miloval. Ne právě kvůli tomu, jak moc jsem jej miloval, jsem chtěl, aby šel za tím, co chce. Snažil jsem se být co nejvíce v klidu, aby se kvůli mě necítil nijak provinile. 
,,Nechceš pomoc sbalit?" optal jsem se jej. 

,,Ne, zítra na to bude času dost..." omlčel jsem se na chvíli. Jak mi může chctít ještě pomoc balit, když se ho chystám opustit? Copak je tak hloupý? Nebo se s tím smířil tak rychle? Proč se mi to prostě nesnaží rozmluvit.
,,Já to nechápu, proč se mě prostě nesnažíš zastavit? Jak můžeš být tak v klidu?" pokračoval jsem div jsem neměl slzy v očích. 

,,Ty můj třešnový kvítku, já moc dobře věděl, do čeho jdu. A pokusit se  tě zastavit? Jaký by to mělo smysl? Jak tě znám, stejně bys nezůstal a já to zcela chápu. Pokud budeš chtít, přeci víš, kde mě hledat a pokud ne, najdu si tě já!" řekl jsem a něžně jej políbil na ty sametové rty. 
,,Nebudeme si přeci kazit večer ne? Dnes ti představím kuchyni, do které jsem se zamiloval." dodal jsem ještě a pohladil jej po tváři. 

Jako vždy měl ve všem pravdu. Ale co jiného se od něj dalo čekat. Přeci jen mě znal nejlíp. Na slova před polibkem už jsem nereagoval a raději jsem se přiklonil k druhému tématu.
,,Už teď lituju všech těch dobrot, co za tu dobu nebudu moci ochutnat." pochválil jsem jej a na chvíli se přitulil k jeho hrudi. 

,,No aspoň budu mít víc času všechny ty pochoutky zdokonalit." bral jsem to s nadhledem. Už teď mi chybí a to je ještě pořád tady. 

Společně jsme si uvařili, poté jsme si šli ještě na chvíli zajezdit a když jsme se vrátili, dali jsme si společnou sprchu a ulehli vedle sebe do postele. Ovšem nespali jsme. Nejdříve jsme si povídali, dokud jsme se jeden druhému nepodívali do očí a nespojili naše rty ve vášnivý polibek. Po chvilce jsme zapojili i ruce a nakonec celé tělo. Synchronizovaně jsme se pohybovali a nechali naše těla zapadat do sebe. Prožili jsme dlouhou a vášnivou noc. Věnovali jsme si tolik polibků a doteků, abychom jich měli dostatek na dobu, co nebudeme spolu a nezapomněli na to, jaké to vlastně je. Usnuli jsme až k ránu. 

-----------------------------------------------------------

Stáli jsme před letištěm. Držel jsem se, abych nezačal brečet předčasně, nechtěl jsem před ním ukazovat, jak slabý ve skutečnosti jsem. Pohlédl jsem ke své lásce a když se naše oči střetly, zamiloval jsem se znovu tak jako pokaždé. Přiložil jsem mu dlaň na tvář a palcem přes ni jemně přejížděl. 

Pozvedl jsem koutky do mírného úsměvu a snažil se tím zakrýt bolest, již se pomalu drala na povrch. Naklonil jsem se k němu, abych mohl spojit naše rty v polibek. Bylo mi jedno kolik lidí nás vidí. Nevěděl jsem, kdy se zase uvidíme, a tak jsem si chtěl tento okamžik užít. Poté jsem jej objal. Svíral jsem jej pevně. 
,,Miluji tě, Kojiro! Snad na mě za tu dobu nezapomeneš." řekl jsem, když jsem opustil jeho osobní prostor. 

,,Nikdy bych nemohl zapomenout. Také tě miluji, Kaoru...opatruj se." hlesl jsem smutně, slzy na krajíčku. Ještě jsem jej letmo políbil na tvář a následně už jen sledoval, jak mizí s davem lidí v budově. 

Pokračování příště...